DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 3. října 2015

Report, foto, video – S.D.I., RADIOLOKÁTOR, MURDER INC., KAAR – club Nová Chmelnice – Prague – 2.10.2015


Hrozně příjemné pro mě bývá, když za mnou přijdou mé ratolesti a chtějí po mně, abych jim vyprávěl, jaké to kdysi, za mého mládí bývalo. Jako každému, lehce ješitnému chlapovi mi to dělá moc dobře. Vyprávím dlouhé příběhy z doby, kdy byla džínová vesta obvyklým oděvem. Když pak vidím ty hltavé dětské oči, jsem ve svém živlu. Někdy letos na jaře při jednom takovém příběhovém odpoledni jsem se dostal na časové ose do let, ve kterých jsme s klukama tenkrát poslouchali německé speed metalisty S.D.I. a musel jsem své příběhy hodně upravit. To nebylo rozhodně nic pro malé děti. Kdysi jsme totiž v restauraci U Dubu v Mladé Boleslavi strávili s naší tehdejší thrash partou spoustu volného času. Cestou z hospody jsme pak vždycky v podroušení vyřvávali na celé město:

I want it here and now
Don't want to see your show
If you love the way I guess
I want you to undress
I want it fuck you
I want it fuck you ………a pak už jenom a pořád dokola ten samý refrén. Zajímavé bylo, že kolega Prcalík uměl tenkrát „porno hekat“ skoro úplně stejně, jako žena, která se do toho opírá někde uprostřed songu.

Jenže tohle svým devítiletým dětem říkat opravdu zatím nemůžu. Musel jsem tedy dávný příběh zjemnit, osekat a udělat z něj spíš takovou thrash metalovou pohádku o samých hodných, způsobilých a slušných lidech.


Radiolokátor
Nevěřil bych, že se šílená trojice S.D.I. ještě dá vůbec znovu dohromady a pojede nějaké turné. Nikdy sice nebyli mými vyloženými srdcovkami, ale jak známo, nostalgie je velká svině. Stejně jako v případě DECEASED (ty mám samozřejmě o hodně raději a koncert se loni opravdu povedl) jsem je zkrátka musel ještě vidět. Opět jsem tedy požádal kolegu Michala, aby mě na tenhle thrashový večírek dopravil. Souhlasil a tak nic nebránilo tomu, zase po týdnu dorazit do hlavního města.

V pátek jsme vždycky totálně utahaní z práce a tak chvilku překonáváme únavu a cestou do Prahy se dostáváme do dobré nálady. Pomalu, ale jistě. Je proč, jedeme přece do thrashových lázní.


S.D.I.
Na Chmelnici dorážíme sice pořád znavení, ale přeci jen už s úsměvem na tváři. Někdo na tenhle klub nadává, jiný ho vychvaluje do nebes. Já to mám tak nějak uprostřed. Nevadí mi, ale nejsem z něj ani nijak nadšený. Na internetových stránkách se psalo o zbrusu nové aparatuře a tak jsem byl na zvuk opravdu zvědavý. Jinak mi Chmelnice přijde trošku jako sál, kde se diskofilové snaží dělat metal. Jinak ale spokojenost.

Druhý den jsem musel řídit, tak jsem nepil pivo (dal jsem jen jednoho vodnatého Kozla 11), ani jiný alkohol. Normálně bych vám to asi hrdě nesděloval, ale nutno si uvědomit, že posuzování hudby bylo u mě tím pádem trošku jiné. Více vynikly různé nesrovnalosti a člověk byl vnímavější. Musím také rovnou dodat, že jsem přijel jen na jednu jedinou kapelu (S.D.I.) a zbytek mě ani moc nezajímal. Pokusím se napsat pár slov o každé smečce, ale berte to tentokrát trošku s rezervou. Mé pocity z předskokanů nebyly zrovna z nejlepších. Tedy alespoň zpočátku. Pojďme tedy na to.


S.D.I.
Od MURDER INC. jsem vůbec nevěděl, co čekat. Jsem z českého thrashe dávno venku a místní scénu příliš nesleduji, ale o téhle kapele jsem již občas něco zaslechl. Berounská skupina zahrála velmi tradiční, klasický thrash, s  divnými českými texty. A rovnou nastavili laťku poměrně nízko. Dokonce si troufám tvrdit, že pánové byli ještě o nějaké to procento horší, než při poslechu z bandzone. Já podobné skupiny moc nechápu. Jako ano, starý thrash znovu letí světem, ale nestačí jen do toho mlátit podle dávných postupů. Nutno přidat alespoň pořádnou dávku energie a síly (taky samozřejmě talentu), jinak se pořád bude jednat jen o obyčejné retro. Nic proti tomu, ale když mě to poslední dobou šíleně nudí. MURDER INC. tedy odehráli vcelku slušné vystoupení, které bohužel nepřekvapilo vůbec ničím.


MURDER INC.
KAAR jsem viděl nedávno v Plzni. Nezaujali mě. Jejich thrash je sice správně starý, ale znovu jsem se chvílemi nemohl zbavit dojmu, že jsem zrovna na nějaké vesnické zábavě. Už jsem to jednou psal, ale s touhle kapelou mám problém tak nějak napůl. Něco bylo odehráno dobře, občas zaujal nějaký ten ostřejší riff, ale jinak nic moc. Bloumal jsem po pár skladbách raději klubem a klábosil s kamarády. Tak asi tak. Víc myslím dodávat netřeba.


KAAR
RADIOLOKÁTOR jsou přeci jen trošku jiná liga. Tihle pánové už mají něco za sebou a ty zkušenosti byly na pódiu rozhodně znát. V současnosti asi nejlepší thrashový revival ukázal všem, jak se to má hrát. V některých skladbách sice pořád preferuji a budu mít raději originály, ale celkově to mělo alespoň grády. Celému představení samozřejmě dodávala šťávu i jihočeská thrashová legie fanoušků, která předvedla jedno ze svých oblíbených spartakiádních cvičení. Některé skoky z pódia byly už o strach, ale tak aspoň bylo na co se dívat. Hudebně mě sice RADIOLOKÁTOR poměrně míjejí (a to i jejich vlastní tvorba) a CD bych si asi nekoupil, ale takhle naživo to bylo dobré. Ne příliš originální, ale slušně zahrané. Zvuk byl ale vyloženě zprasený a tak byla převážně slyšet jen monotónní přebasovaná koule. Myslím ale, že před hlavními hvězdami večera nás tahle úderka alespoň trošku rozproudila.


RADIOLOKÁTOR
A pak to přišlo.

Postával jsem pod pódiem, šteloval jsem si foťák na noční vidění a přehazoval myšlenky do svého mládí. Po chvilce jsem měl všechno nastaveno a netrpělivě jsem očekával, co přijde. Bude zvuk stejný, jako ze stokrát kopírované kazety? Jak to mistři dají v tomhle věku? Únava ze mě spadla úplně a napětí bylo velké. Rozhodnut si vše užít, odhodil jsem kritické ucho a nastavil se pro pohodu a vzpomínky. Ta stará kurva nostalgie byla zase tady.

S.D.I. provedli thrashový nálet jako poslední. Pod pódiem se shromáždilo velké množství jak starých „prostatiků“, kteří přišli na kapelu svého mládí, tak spousta ještě neochmýřených mladíků. Zajímavé, to jsem tedy nečekal. Od prvního do posledního songu jsem měl co dělat, abych si neukroutil hubu, jak jsem zpíval spolu s S.D.I. Bylo na nás obou (na mě i německých maniacích) sice znát, že už nám není dvacet, ale na výkonech se to rozhodně nepodepsalo. Míval jsem u téhle sebranky vždycky moc rád takový ten punkový feeling a ten byl cítit vlastně po celou dobu vystoupení. Nevím, nakolik byla moje spokojenost způsobena radostí, že pány vůbec vidím, ale byl jsem úplně mimo. Já vlastně ani pořádně netuším, jak set proběhl. Jen jsem stál, kýval se do rytmu, vznášel se někde v meziprostoru a vnímal všemi póry celou tu historii, která slézala z pódia jako žhavá láva. 


S.D.I.
Vím, že občas se ke mně někdo naklonil, něco mi řekl, ale nevnímal jsem. Měl jsem uši, oči i celé své pomalu kornatící srdce jen pro tyhle bastardy. Je to stejně zvláštní, že si nejvíc poslední dobou užívám staré bardy. Jako bych měl někde v genech zakódované všechny skladby, melodie. Nebudu už dál nic psát. Stejně to jsou jen slova fanouškova, která mocně převažují jakoukoliv kritiku (to víte, že to nebylo všechno úplně ono, sem tam mi přišel ne úplně dobrý zvuk a občas to 52 letý Mr. Reinhard lehce neuzpíval). Byl jsem na vrcholu svého retro blaha (kapela byla „dojatá“ úplně stejně jako já) a zbytek mi je vcelku jedno. Užil jsem si to opravdu vrchovatě. Hotovo, víc už opravdu neřeknu, bylo to pro mě moc osobní.


S.D.I.
Zvukově to bylo na Chmelnici stejné jako před výměnou aparatury. Ono to asi nebude v technice, ale v rukách. První tři kapely byly hrozně nahlas a pan zvukař by možná mohl pochopit, že existuje i jiný nástroj než basa. Návštěvnost byla vynikající, nevím, kolik lidí se do klubu vejde, ale bylo plno a nedýchatelno. Musel jsem u předkapel odcházet na čerstvý vzduch. Příjemné setkání ve vestibulu s kamarády naladěnými na stejné vlně doplnilo celkovou atmosféru retro pohody. Díky za pokec přátelé, vážím si toho.


S.D.I
Po S.D.I. jsem byl pěkně vyčerpaný, rozhozený jak ženská v přechodu a působil jsem ještě kousek od klubu (cestou domů v autě) jako mimozemšťan. Musel jsem si myšlenky zase srovnat do normálu a uspořádat si to, co jsem zažil. Přijel jsem na jednu kapelu a vyplatilo se! Až budu zase jednou dětem vyprávět, přidám páteční příběh klidně do svého repertoáru. Zapadne tam jako Němci do krytu. Celý večer to bylo skvělé retro jako řemen.


old school maniac - Mr. Asphyx
PHOTOGALLERY
author of photos – Asphyx
-       for original size click on photos
-       pro zvětšení klikněte na fotky

MURDER INC.
















KAAR












RADIOLOKÁTOR
























S.D.I.
































OTHERS





VIDEOS - omluvte sníženou kvalitu zvuku/sorry for worse sound






Minirecenze/minireview - VACIVUS - Rite of Ascension (2015)


VACIVUS - Rite of Ascension
EP 2015, Goatprayer Records/ Hellthrasher Productions

Tady, u nás ve tmě, je všechno jiné. Kdo zde byl alespoň jednou na návštěvě, moc dobře ví, že kupříkladu taková veličina jako čas, nemá v našich končinách příliš velký význam. My se stejně, jako třeba takoví britští VACIVUS, ploužíme v devadesátých letech, vzýváme staré i mladé death metalové bohy (INCANTATION, FUNEBRARUM, DISMA, IGNIVOMOUS, IMPRECATION) a užíváme si té nejtemnější špíny. VACIVUS jsou totální underground. Sice mají na svém kontě jedno CD z roku 2014 ("Dawn of Chaos") a jedno demo "Rehearsal Demo" (2014), ale jinak jsou spíš jen takovým nenápadným stínem. Letošní počin vyšel jen na kazetě a obsahuje deset rychlých a plesnivých songů, narvaných do 23 a půl minuty. Klasické inferno, ničím moc překvapivé, ale syrové a uvěřitelné. Nahrávka se mi líbí, rád se podobnými počiny probírám a přehrabuji. Připomíná mi to návštěvy hřbitova, otevírání starých rakví a hádání, na co kdo kde a jak zemřel.

VACIVUS si na nic nehrají, jsou ostří, zároveň až doomově tajemní a umí navodit tu správnou atmosféru totálního zmaru. V určitých kruzích budou určitě časem patřit ke kultu. Záleží jen na nich. Cesta, kterou se vydali není jednoduchá a pokud dojdou dobrého konce, mohli by časem vydat album u nějakého většího labelu. Zatím zůstávají v podzemí a hrdě se hlásí k pravému infernu a šíří slávu záhrobí i v našem nebohém světě. Byla by škoda, aby fanoušci byli o jejich muziku ochuzeni. Pro mě osobně se jedná o velmi milé a morbidní překvapení. V rukách se mi opět převalují nekonečné chuchvalce mlhy a moji hlavu obstupuje zlo ze všech stran. Tuhle kapelu bych se rozhodně nebál doporučit na jakoukoliv okultní seanci. 

"Rite of Ascension" je jasnou odpovědí na samotné peklo. Melodie jsou zde temné, studené, jako těla starých mrtvol. Britové hrají old school death metal v jeho nejryzejší podobě. Tma, šílenství a otevřené hroby. Všechno zde naleznete. Exhumujte vzpomínky na devadesátá léta a nechte se unášet černými melodiemi! Svět je při poslechu zlý, ošklivý a zkažený. Záhrobí opět promluvilo. Mocně, hlasitě a nekompromisně. Old school death metalová deska, nahraná v samotném podzemí! Velmi dobře!




Asphyx says:

"Rite of Ascension" is a clear answer to the hell. The melodies are dark and cold as the bodies of old corpses. The Brits play old school death metal in its purest form. Darkness, madness and open graves. Everything can be found here. Exhume memories of the 90th and let you fascinate by black melodies! The world is  to bad, ugly and corrupt by listening. The underworld has spoken again. Powerful, loud and uncompromising. Old school death metal album, recorded in the absolut underground! Very well!

pátek 2. října 2015

Recenze/review - KRONOS – Arisen New Era (2015)


KRONOS – Arisen New Era
CD 2015, Unique Leader Records

Bohové se zase pěkně zlobí. Seslali na ubohé lidstvo další z několika ran. Tentokrát se rozezněly zvuky odněkud z pekla. KRONOS. Francouzská odpověď na brutální death metal. Tihle šílenci hrají dle všech dnes nepsaných pravidel. Jsou techničtí, naléhaví, maniakální a jejich hudba nepostrádá kýžený drive. Pro společná setkání nedoporučuji mít v hlavě nějaké psychické problémy, protože by mohlo dojít k jejich prohloubení. Textově se pánové zajímají o řeckou mytologii a pokud se vám podobná látka líbí, myslím, že strávíte s bookletem nejeden pěkný večer. Všechno sedí dokonale v jednom celku, přesně jako vystřižené z brutálně death metalového žurnálu. Styl je sice podobný smečkám jako jsou SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH, HATE ETERNAL, NILE, ale netřeba zoufat, o žádnou „kopírku“ se nejedná. KRONOS do své tvorby přeci jen propašovaly svůj vlastní výraz. Francouzi se vrátili po dlouhých osmi letech. Na kvalitě to znát není. Naopak, přijde mi, jakoby dozráli, „dospěli.“

Hudba v podání KRONOS je svým způsobem velmi hrubozrnná, technicky komplikovaná, i když mi přijde, že letos došlo k určitému mírnému zvolnění. Na jednu stranu jsou konzervativní a ctí klasické pořádky a postupy stylu, ale k lehkému posunu přeci jen došlo. V určitých momentech sice pořád dochází k určité monotónnosti, ale s tím už je každý fanoušek stylu dávno srozuměný, takže i po této stránce je všechno v pořádku. Možná mi trošku chybí nějaká „hitovka“, nějaký riff, který by kapelu vynesl na piedestal slavnějších a zkušenějších smrtících jmen, ale to bych asi chtěl příliš. Kolem desky panuje všeobecné nadšení, tak je vlastně vše v nejlepším pořádku. Osobně mi sice chybí více temnoty, snesl bych klidně i nějaké ty „řecké“ vyhrávky, ale to je čistě jen můj subjektivní dojem. Stroj byl spuštěn, staré báje a pověsti oživeny a další smrtonosné riffy poslány mezi prostý lid.



KRONOS jsou dříči. Každé jejich nové album je lepší, než to předešlé. Oceňuji, že ctí všechna pravidla i náležitosti stylu, ale příště bych prosil trošku víc neotřelejších nápadů. Takhle se totiž jedná sice o velmi solidní a kvalitní kousek muziky, ale za svými vzory pořád ještě něco málo zaostávají. Energie mají Francouzi na rozdávání, technicky jsou na tom i s novými členy v ansámblu velmi dobře, ale nějak pořád nevím, v čem jsou natolik jiní, než desítky jejich kolegů. Možná jsem už příliš náročný nebo mi ta řecká mytologie „navíc“ nestačí, ale do nálady mě dostávali tihle maniaci jen někdy. Já jsem vlastně hodně spokojený, dokonce se i kývu do rytmu, ale takový ten šok, úder mezi oči mi zde chybí. Bohové jsou sice naštvaní jako nikdy, ale jsou spíš zachmuření, než aby mezi nás nehodné posílali stovky blesků.



KRONOS nahráli album plné klasického brutálního death metalu. Ten je velmi propracovaný, nepostrádá tlak, energii a sílu. Jedná se určitě o kvalitní dílo, ale osobně mi chybí více výraznějších momentů, zapamatovatelnějších pasáží a chvilek. Francouzská odpověď na americkou brutální školu se vydařila velmi dobře. Jen je deska chvílemi lehce monotónní a stále stejná. Každopádně, KRONOS se každým novým albem zlepšují a za jejich hudbou je znát obrovský kus práce. Každý fanoušek brutálního death metalu by měl zbystřit svoji pozornost, protože tady si přijde určitě na své. Osobně si album užívám, ale poslechem, ani pohledem na Medusu jsem ještě nezkameněl. Velmi dobrá nahrávka, které chybí už jen krůček k tomu, aby zaútočila na první death metalovou ligu!


Asphyx says:

The KRONOS band recorded this album which is full of classic brutal death metal. It´s very sophisticated and elaborate and it´s not lack of pressure, energy and strength. It is a very high-quality piece, however it does miss something for me. There are not enough strong moments and memorable passages. This French answer to the American brutal school is good. However, the album is very monotonous in some places and very similar. Well, this band is better and better with every album and you can feel the progress in their music. Every fan of brutal death metal should pay attention because he will be satisfied and happy with this music. Personally, I like this album and I enjoy it, however I haven´t been fossilized with the listening or seeing the Medus yet. It´s a very good record which miss one little step to be in the first death metal line!


Seznam skladeb:




1. Infernal Abyss Sovereignty

2. Zeus Dethroned

3. Soul-Voracious Vultures

4. Rapture In Misery

5. Klymenos Underwrath
6. Aeons Titan Crown
7. Brotherlords
8. Purity Slaughtered
9. Hellysium


Čas: 36:55

 

Sestava/band:


Loic Gillet - zpěv
Jérôme Grammaire - kytara
Ricardo Chuat - kytara
Thomas Viel - zpěv, baskytara
Anthony Reyboz - bicí


čtvrtek 1. října 2015

Recenze/review - SYMBOLICAL – Collapse in Agony (2015)


SYMBOLICAL – Collapse in Agony
CD 2015, Fonografika

Našel jsem je náhodou, při jedné ze svých procházek. Byli do sebe zaklíněni, jako nějaké sousoší. Po tvářích jim zrovna stékala ranní rosa a několikrát mi přišlo, že slyším tichý dech. Byl to jenom vítr v korunách stromů. Zemřeli podchlazeni jedné listopadové noci. Osamocení v láskyplném objetí. Pokusil jsem se zachytit tep, ale bylo to marné. Tak mladí, krásní a studení. Psal se rok 2002 a já byl na místě náhodou dřív než policie. Usedám vedle na pařez, abych neporušil stopy a je mi smutno. Ta dvojice pokládá do ticha lesa nepřeberné množství otázek. Tahle smrt byla hodně nesmyslná, zbytečná. Pohlédnu k nebi a odplivnu si. Tohle se nemělo stát.

Tento příběh se mi při poslechu prvotiny polských SYMBOLICAL vracel snad stokrát. Pouštěl jsem si jejich hudbu do ranního deště a znovu jsem stál na lesní pěšině a hleděl do těch temných očí. Kapela je to zbrusu nová, založená teprve v roce 2013. Není to vůbec znát. Skladby znějí, jako by je zahrála smečka, která bojuje za práva death metalu už nějaký ten pátek. Není divu, v sestavě se objevují jména muzikantů působících v takových kapelách, jako jsou VADER, MASACHIST, AZARATH, INFERNAL DEATH, HERITAGE. O žádné začátečníky se tedy nejedná. Cítit to je hlavně na produkci, vrstevnatosti songů a samozřejmě hráčském umění. Stylově bych tyhle rouhače zařadil spíše do „melodičtějšího“ smrtícího kovu, hned třeba vedle takových BEHEMOTH, VADER, ale i třeba HATE ETERNAL, IMMOLATION. Jen se nedočkáme „klasického“ polského vkládání black metalu do tvorby. Zde je naopak vše položeno spíše chladně, více atmosféricky. Album tlačí spíše mrazem a naléhavostí, než nějakými zbytečně komplikovanými motivy.


Jsem jako Sysifos, tlačící veškeré lidské zlo neustále do kopce. Říkají o mě, že jsem hromosvodem, uzemňujícím lidské nářky a bolest. Nikdy jsem to tak necítil, ale když poslouchám podobnou hudbu, mám sto chutí rozpřáhnout ruce a stát se nesvatým mužem. Poustevníci, tuláci a zřízenci na pitevnách určitě pochopí mé pocity. Všichni se, stejně jako já, setkávají se smrtí a věčností. Jsme znovu prach a opět se v něj obrátíme. Rozpráší nás do řek, luk a strání a jediné, co po nás zbude, bude pár otisků v našich dětech, případně ve vyřčených slovech. Muzikanti to mají lepší. Když jsou šikovní, a to SYMBOLICAL rozhodně jsou, zapíšou se na věky věků do myšlenek, nálad a pocitů. Poláci pro mě již dnes, po prvním albu, znamenají opravdu mnoho. Přijdu si, jako bych je znal odjakživa, od věku věků. Někde na počátku bylo slovo, potom už jenom smrt. Jsem moc rád, že jsem tohle CD dostal na recenzi, naplňuje mě, unáší do země stínů, chladu a nekonečného snění. Budí ve mně vzpomínky, otáčím se při poslechu za rameno, jestli za mnou nestojí samotná Smrt.


Death metal v podání SYMBOLICAL je lehký, vznešený. Útočí spíše pomalou, nahlodává vás jako krysa uzavřená v kleci na vašem těle. Jed proniká postupně, kroutí vás v křeči a vy jen bezbožně spínáte ruce k nebi. Vynikající jsou bicí a zajímavý je také vokál. Kytaristé dodávají opravdu ostré riffy, které vás zmrazí a doslova zašlápnou do země. Osvědčil se mi poslech při ranních cestách do práce, kdy se den teprve probouzel a vítr byl studený a šílený. Takhle nějak si představuji, že přichází Armageddon. Svět je na „Collapse in Agony“ velmi těžký, černý a mraky se dotýkají skoro země. V dálce zvoní zvony na poslední cestu. Průvod nese rakev s prokletým nebožtíkem. SYMBOLICAL dokážou vytvořit atmosféru absolutního zmaru a beznaděje. Songy mají mnohdy až doom metalovou náladu. Dejte si pozor, aby vám neztuhla krev v žilách! Death metal, plný studených emocí a ozvěn ze záhrobí. Vynikající smrtící album!


Asphyx says:

The death metal played by the band SYMBOLICAL is light and majestic. It attacks up and it will bite you like a rat closed in a cage in your body. The poison will go step by step into your blood and it will make you twitch and you will be only able to take your hand up to the sky. The drums are amazing and the vocal is very interesting. Guitar players play very sharp riffs which will freeze you and trample you in the ground. I would suggest listen to this in the morning when you go to work when you are in the process of waking up and wind is cold and crazy. This is how Armageddon would be like. The world is very heavy on this album and it´s black with clouds touching the ground. In the distance you can actually hear the bells for the last journey. The retinue is holding a coffin with a cursed death man. SYMBOLICAL can make the atmosphere of absolute ruin and desperation. Sometimes, their songs have doom metal mood. Be careful, your blood could become ice! This death metal is full of cold emotions and echo from the other world. Amazing deadly album!


Seznam skladeb: 

1. Prologue (De Nihil)
2. The Universe
3. Mephisto's Misanthropy
4. A Lesson in Humility
5. Heritage of the Executioner
6. Behold the Man Abomination
7. Compulsory Redemption
8. From Heaven into the Mire
9. Betrayed at Dawn
10. The Ultimate Mortification
11. Collapse in Agony (Dies Irae)


Čas: 47:07

 

Sestava/band:


Sloku – kytara, zpěv
Charles – basa, zpěv
Cymer – kytara, zpěv
Daray - bicí


TWITTER