DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 26. prosince 2015

Minirecenze/minireview - DYSPHOTIC - Chaos Terrain (2015)


DYSPHOTIC - Chaos Terrain
EP 2015, Entelodon Records

Black death metalisté DYSPHOTIC z Nového Mexika jsou na scéně smrti úplnými nováčky. Tedy, co se týká data jejich založení (2015) a diskografie (recenzované EP je úplně prvním počinem). Jinak máme před sebou kapelu, která se nemá rozhodně za co stydět. První, co mě zaujalo a donutilo mě se o DYSPHOTIC vůbec zajímat, byl nihilistický obal. Pustil jsem si EP nejdříve na internetu a zjistil, že podobná špína by mi mohla dělat dobře na mé zkažené duši. Dával jsem si novinku do žil pomalinku, po dávkách, abych vše náležitě vstřebal. Zpočátku jsem byl opatrný, spíše odmítavý, ale ta energie mě nakonec přesvědčila. Nečekejte nic převratného, ani stylotvorného, ale takhle k večeru, když se setmí, špatná nálada alba vyleze na povrch jako červ ze shnilého masa

Líbí se mi takový ten undergroundový přístup, nadšení a určitá černá aura, která je patrná ve všech skladbách bez výjimky. Hroby se zase otvírají, kříže obracejí, zombie mají svůj večírek. Občas je hlas hozený až někam ke grindu a tak si na své přijdou i vyznavači tvrdších záležitostí. Nebudu záměrně tuhle smečku k nikomu přirovnávat, protože bych byl hrozně nerad, aby byla ihned "odsouzena" jako obyčejná kopie. Osmdesátá a devadesátá léta jsou sice patrná na každém kroku, ale řekněte mi, u koho tomu tak není? Důležitá je nálada a atmosféra, které jsou zde opravdu hodně temné. A o to jde nám, nehodným především. Líbí se mi i lehce zastřený zvuk. Všechno řeže a pálí přesně tak, jak to mám rád.

DYSPHOTIC jsou na svém prvním EP temní a zákeřní jako jedovatý had. Hudba pochází snad ze samotného pekla. V undergroundu se na nějakou tu špínu nehraje a "Chaos Terrain" je toho jasným důkazem. Zpěvák zpívá jako o život, kytarové riffy bolí a bicí zabíjejí. Nálada novinky je ponurá, šedá a připomíná pohřeb padlého kněze. Pevně doufám, že se brzy dočkáme dlouhohrající desky. Zlo zase jednou zvítězilo! Black deathové EP, které hnije jako stará mrtvola. Černá a temná hudební nenávist!






Asphyx says:

DYSPHOTIC are dark and insidious like a venomous snake on their first EP. The music comes perhaps from the hell. The underground doesn't pretend any dirt and "Chaos Terrain" is a proof. The singer sings like for his life, the guitar riffs hurts and drums kill. The mood of the news is grim, gray and recalls the funeral of a fallen priest. I hope it will come a long-playing record soon. Evil has once again triumphed! Black death metal EP, rotting like an old corpse. Black and dark music hate!

pátek 25. prosince 2015

Minirecenze/minireview - GRAVEWURM - Doomed to Eternity (2015)


GRAVEWURM - Doomed to Eternity
CD, LP 2015, Hells Headbangers Records


Nohy mi olizují plameny, byl jsem mnohokrát proklet, mučen, ale pravdu ze mě nakonec stejně nedostali. Pořád si stojím za svým. Neodolal jsem. Vypíchali mi oči, usekali konečky prstů, probodli několikrát kůlem. Pořád žiji, pořád jsem zde. Musí mě nakonec spálit. Přitom všichni moc vědí, že mám pravdu. O existenci Satana jsem skálopevně přesvědčen. Na rozdíl od všech svatých, milých a vstřícných, jsem se s ním mnohokrát setkal. Poznám ho pokaždé, když se na mě úlisně usměje. Často bývá ukrytý za krásnou, ale jedovatou tváří, někdy dokonce propuká až doma, u vážených občanů. kteří navenek působí jako dokonalost a dobrota sama. Odhalil jsem jejich přetvářku, proto mě teď upalují. Hodil jsem jim do ksichtů syrovou pravdu, ostrou, šílenou. Pustil jsem jim novinku amerických black deatherů GRAVEWURM. Chvíli poslouchali, dělali, že jsou nad věcí a pak je stejně jako mě smetla z povrchu zemského. Jednoduché, prastaré postupy jdoucí až někam k VENOM, NUNSLAUGHTER, HELLHAMMER, GOATLORD. Znesvětil jsem ty jejich pokrytecké tváře, chrstl jim do obličejů hnus, špínu, zlobu. Posbíral jsem ji přímo u nich, v jejich nitru. O to víc je bolela a o to víc se chtěli pomstít.

GRAVEWURM hrají hodně postaru, s absolutním nasazením, s odhodláním v černých srdcích. Kapela, která má na svém kontě od roku 1992 neskutečné množství různých demonahrávek, splitek, EP a která je nedílnou součástí nejen amerického undergroundu. Letos, stejně jako vždycky, se pánové opět pokoušejí poprat se samotným peklem. Album se tím stává dalším z celé řady okultně laděného blacku a death metalu. Postupy jsou a budou dopředu pokaždé jasně dané, vše je osekané na samou dřeň. Američané tak s minimálními výrazovými prostředky vytvářejí všechny předpoklady pro to, aby se opravdu zjevil samotný Satan. Jejich hudba je zvrácená, ošklivá, syrová a hnijící ve své jednoduchosti, černé čistotě a rozhodně nepostrádá energii. 

"Doomed to Eternity" je studeným a mokvajícím poselstvím z onoho světa. Nálada, na něm vytvořená, připomíná okultní seance. Peklo, válka, smrt. Tohle všechno na novince nalezneme. Hudba je zde sice klasická, ničím nová, ani převratná, ale o to víc ostrá a krutá. GRAVEWURM jsou jako jezdci apokalypsy, přinášející nám pomocí své hudby zlo. Při poslechu se cítím, jako by mě chtěl někdo právě upálit. Kombinace starých postupů, black metalu a smrti mi dělá moc dobře na mé černé duši. Otevřete brány do samotného pekla! Za chvíli jsme tam! Plesnivé nápady, chorobný hlas, nenávist v každém tónu. Klasika, tradice, rouhání. Negace dobra pomocí hudby. Obraťte všechny kříže směrem dolů! Obřad začíná! Vynikající black death metalové album, které hoří pekelným ohněm!



Asphyx says:

"Doomed to Eternity" is a cold and weeping message from the other world. Created mood reminds occult seances. Hell, war, death. All of this can be found on the new album. Although the music is classic, there's nothing new or revolutionary, but it's sharper and cruel. GRAVEWURM are like Horsemen of the Apocalypse, bringing us using their music  the evil. While listening, I feel like someone wants to burn me. Combination of old methods of black metal and death makes me so well on my black soul. Open the gates to hell! We'll be there in a moment! Moldy ideas, morbid voice, hate in every tone. Classic, tradition, blasphemy. Negation of goodness using the music. Turn all crosses downwards! The ceremony begins! Excellent black death metal album, that is burning with hellfire!

https://www.facebook.com/pages/Gravewurm/154454971281228
http://shop-hellsheadbangers.com/gravewurm.asp
https://www.reverbnation.com/gravewurm
http://www.hellsheadbangers.com/
https://gravewurm.bandcamp.com/album/doomed-to-eternity

Recenze/review - DEATHHAMMER – Evil Power (2015)


DEATHHAMMER – Evil Power
CD 2015, Hells Headbangers Records

Občas si říkám, že někteří lidé by si zasloužili praštit kladivem přímo do obličeje. Když totiž někdy vidím tu ubohost, zákeřnost a zlobu, říkám si, že jediné, čím by šla napravit, tak je právě úder něčím větším přímo do epicentra problému. Jenže to není jen tak. Pro společnost jako celek bych toho asi udělal hodně, ale taky bych si šel na nějakou dobu sednout do chládku. Volím tedy raději hudbu, kterou před objektem mého zájmu ohulím pořádně nahlas a pak jen pozoruji, jak se jeho obličej mění v kyselý měsíc. Nejvhodnější se mi pro podobné záležitosti jeví thrashové, špinavě naladěné smečky. Tentokrát jsem si vybral norské DEATHHAMMER. Jednoduchá záležitost hned na první poslech. Old school thrash metal, pořádně přiostřený blackem. Nic převratného a vlastně ani moc zajímavého, ale účel jak známo světí prostředky a pro očistu mé mysli se pánové a jejich hudbě osvědčili více než dobře.

DEATHHAMMER do toho kopou jako splašený kůň. Jejich tvorba je vhodná přesně pro ty okamžiky, kdy už máte celého tohohle prohnilého světa plné zuby. Říkají vám něco SODOM, KREATOR, NUCLEAR ASSAULT, ale i třeba DESASTER, AURA NOIR? Že ano, tak to jsme tu dnes potom opravdu správně. K tomu si připočtěte ještě nezbytné heavy úvody a sóla a máte před sebou recenzovanou kapelu v plné parádě. Rychlost vítězí, na nějaké ty nedokonalosti se moc nehledí a nejdůležitější je srovnat všechno se zemí. Zpěvák občas nepříjemně zaječí a dnešní páni recenzenti z lesklých časopisů musí jen nevěřícně kroutit hlavou. Tohle je odpor, šílenost, totální underground. Nic pro většinového posluchače, ani pro zhýčkané fanoušky nagelovaných vousáčů s patkami. Tady se hraje pořádně od podlahy. Sice vůbec ne originálně, ani nijak v podstatě hudebně převratně, ale vše vynahrazuje energie, nadšení a síla.


Retro muzika se sice vrací neustále v nových a nových kruzích, ale není zase tolik kapel, které by dokázali starou dobu plesnivou přenést s takovým feelingem, jako DEATHHAMMER. Norové nejen že se s tím moc nemazlí, ale přidávají navíc ještě neskutečnou chuť vzít do ruky sekyru, případně již zmiňované kladivo a rozsekat nejbližší televizní obrazovku. Pokud tak učiníte, doporučuji vytrhnout i zásuvku s připojením k internetu. Tohle je hudba pro vlahé páteční večery, kdy teče pivo proudem, pořádají se nekonečné debaty o muzice a všechno nakonec končí ve vašem bytě, kde se dopije v lednici i rum na vánoční cukroví. Jako zákusek samozřejmě doporučuji k tanci a poslechu „Evil Power“. A pokud to všechno přežijete, tak si je pusťte s klidem i druhý den, kdy budete odklízet následky večírku. Takové čištění pozvraceného koberce a politého sofa má určitě také něco do sebe.



DEATHHAMMER jsou přesně tou kapelou, ke které se můžete postavit dvěma způsoby. Buď je rovnou odsoudíte jako kopii starých klasických thrash metalových desek a nebu přistoupíte na jejich hru. Jako příslušník old school thrash metalové legie se mi novinka „Evil Power“ líbí. Oceňuji jak nasazení, tak jednotlivé špinavé nápady. Tohle je underground přesně podle mého gusta. Oblečte si džínové bundy, zavzpomínejte na dobu svého mládí a přidejte hlasitost na svém přehrávači. Pokud ještě stojíte v klidu, pak není něco v pořádku. Na tuhle muziku se musí pařit, házet hlavou a skákat v mosh-pitu. Představuji si zaplivaný undergroundový klub, narvaný k prasknutí a na pódiu DEATHHAMMER. Sem tahle muzika patří a tady se cítí nejlépe. Old school thrash/black metal, který vám nakope zadky!

Asphyx says:

DEATHHAMMER is the band which you can see in two possible ways. First, you judge them as a copy of old and classic trash metal records. Or second, you accept their game. As a person who likes old school trash metal league I like this new album “Evil Power”. I appreciate the appointment and all of the dirty ideas. This is the underground which I like. Put on your denim jackets, remember the old good times and turn up the volume on your music players. If you yet stay still, something is wrong. You have to be wild while listening to this music, flip your head and jump in mosh-pit. Let me introduce you a dirty underground club which is full of people and there is DEATHHAMMER on the stage. This music belongs in here and it feels right. Old school thrash/black metal which will kicks your asses. 


Seznam skladeb:

01. Warriors Of Evil
02. Total Metal
03. Satan Is Back
04. Powertrip
05. Sinner's Possession
06. Belial's Curse
07. Rot In Shreds
08. Omen Of The Beast


Čas: 36:31

 

Sestava/band:


Cato "Sadomancer" Stormoen - drums, backing vocals
Daniel Kråkevik "Sergeant" Salsten - bass, guitars, vocals

čtvrtek 24. prosince 2015

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý první – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989



Příběh – Agent Orange a šedivé vánoce léta páně 1989


V červnu vyšlo album Agent Orange (1989) od Sodom a rozhodilo naše thrashové společenství jako bowlingová koule kuželky. Bylo surové, neskutečně energické a o vyřvávání Sodooom! nebyla nouze. Vášeň pro tuhle desku sice dost narušila moje rumunská anabáze a nástup do prvního ročníku střední školy, ale jinak na něj do dnes nedám dopustit. Kytkovi se vůbec nelíbila a dokonce nám nadával, když jsme si ji pouštěli. Trávili jsme v té době na panelech hodně času, protože kolem začala zuřit revoluce a všechno bylo najednou naruby.

Učitel, který nám rozdával jeden den přihlášky do SSM, přišel druhé ráno s plackou Občanského fóra a výzvou k protestům. Další den zase s přihláškou a přestal s tím, až když ho spolužák poslal do prdele. Občas nám řekli, že máme volno a že bychom měli jít někam stávkovat. To už se ale vědělo, že komunisté prohráli. Raději jsme vždycky zmizeli s Agentem Orangem na panely. Tam bylo fajn a nikdo nám do ničeho nekecal. Po dvou měsících zmatků a chaosu ale byla moc předána a počáteční euforie začala opadávat. V dělnickém městě, jako byla Mladá Boleslav, nás mnoho o disentu, politických vězních a podobných záležitostech vůbec nevědělo. Jak taky, všichni trávili většinu času v práci nebo o víkendech na chalupách. Pak přišla zima.

Ten rok jsme střídali garáž, panely a následně hospodu U Dubu a přišlo nám, že se všichni najednou pořád smějí. V patnácti člověk podobné věci asi nechápe, ale náš svět zůstal ještě tento rok více méně stejný. Alespoň o vánocích. Nebyli jsme Praha a dělníky novým kouskům nenaučíte zase tak snadno. Jen se zdálo, že se tyhle vánoce všude o hodně víc pilo.

Zaklapnu za sebou dveře ve škole, otočím se a ukážu fuck off. Buzerace dostoupila vrcholu a páni učitelé si na nás vylévali vztek. Jedni fandili demokracii, druzí chtěli nechat vše při starém. Nervozita vládla všude. My, mladí chrti jsme to vycítili a byli celí nesví. Psychologie davu fungovala na výbornou. Hrozně jsem se těšil na setkání s kamarády. „Ty vole, zase vánoce, to zase budu muset uklízet poblitý schody!“: vítá mě Prcalík za městem. Stavili jsme se cestou pro Kytku i Janu. Někdo koupil láhev vína a já pořád otravuji se Sodom. „Ještě jednou přede mnou řekneš tohle slovo (Sodom) a urazím ti palici“: napřahuje se na mě Kytka, ale směje se u toho. Je rád, že je s námi, jeho rodiče nějak nevydýchali letošní dovolenou a od té doby se pořád hádají. Jana je tradičně spokojená venku, doma by prý musela pořád sledovat otce, jestli je opilý nebo ne. Když je, tak musí stejně ven. On nalitý mlátil každého, jen ho viděl. Byl jsem tak asi jediný, kdo se na vánoce těšil.

O prodlouženém volnu jsem vždycky ráno obešel příbuzné, převlečen do slušných manšestrových kalhot, prohodil se stařenkami pár slov a dělal jsem to opravdu s chutí, to mi věřte, měl jsem svoje tety vždy moc rád. Večer pak, když se setmělo, zahvízdal dole před domem melodii od Slayer Prcalík a šlo se. Zima nám lezla pod džínové bundy, trika se lepila chladem na tělo, ale byli jsme nejspokojenější mladíci a slečna pod sluncem. Nebo spíš pod Měsícem. Najednou všichni kolem cestou věřili v boha, protože po převratu mohli a i v jinak ateistickém městě se všude rozléhaly modlitby. „Ty černoprdelnící se z toho jednou poserou“: prohlásil Prcalík, když jsme jednu takovou znovuzrozenou skupinku potkali.

Nepamatuji si, jaký jsme měli stromek, ani co jsem dostal k vánocům, ale moc dobře si vzpomínám, jak někdy kolem osmé štědrovečerní, když náš otec poprvé usnul před televizí, zazvonil dveřní zvonek. Před domem stáli jako tři králové Kytka, Prcalík a Jana. Dovolil jsem se, jestli můžu ven a nikdo nic nenamítal, tak jsem jen v běhu oblékl vestu přes svetr a už jsme zase kráčeli ulicemi. Všude v oknech zářily stromečky, nějaké dítě radostně výskalo a Kytka to komentoval tím, že asi dostalo Sodom. Kolem nás proplul poslední dům a nad Radoučí se vznášela hustá mlha. U panelů postáváme, protože, jak říká Prcalík, jinak by nám přimrzly prdele.

Jana se usmívá, tajemně, chvilku nás napíná a najednou nám každému dává dárek. Dostávám originálku kazetu Agent Orange, Kytka knihu o Melallice (to muselo stát šílený peníze, byla v němčině) a Prcalík nášivku Kreator, které miloval. Čumíme jak telata, protože nás samozřejmě nenapadlo, něco Janě koupit. Chvilku trapného mezičasu přerušuje Prcalík slovy o tom, že bychom mohli Janu hromadně osouložit, že to viděl na videu, ale je to spíš takové popíchnutí, odlehčení atmosféry, vážně by si to nikdo ani myslet nedovolil. Pak je několik minut absolutní ticho. Před námi blikají světla Mladé Boleslavi, ozývá se šumění ulice, v dálce zaštěká pes. Kdybych měl tu moc, sílu a schopnost, chtěl bych tenhle okamžik zakonzervovat na věky věků a předat ho dalším generacím. Byl totiž nádherný ve své jednoduchosti, prostotě a upřímnosti.

Nevím, na co tenkrát, v ten moment, v ty vánoce 1989, v roce Agenta Orange, mysleli mí spolubojovníci, ale já si v hlavě přehrával všechny ty příběhy, zážitky, které jsme spolu prožili. Byli jsme jako nějaký tajný spolek, organismus, žijící si vlastním životem v betonovém světě. Mám na sítnici navždy vypálenou scénu, jak všichni stojíme, koukáme k nebi a je slyšet jen tichý dech všech přítomných. Svět okolo byl zmatený, měnící se, žhavý a proudící, ale my se cítili šíleně silní, pevní ve společné jednotě a sounáležitosti.

Kdybyste se mě zeptali, jak jsme tam byli dlouho, nedokázal bych odpovědět.  Co si ale pamatuji, bylo to, že najednou přiletěl na dub kousek od nás krkavec, který zaskřehotal a narušil naše rozjímání. Vím, že to Prcalík nějak komentoval, ale už si nevzpomenu, co říkal, jsem si jen jistý, že to bylo hodně sprosté. Rozloučili jsme se, popřáli jsme si veselé metalové a Jana nám všem dala obrovskou pusu na tváře. Ten den jsem nemohl usnout hodně dlouho. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

DEADLY STORM PŘEJE VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!/ DEADLY STORM WISHES MERRY CHRISTMAS AND HAPPY NEW YEAR!

DEADLY STORM PŘEJE VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!

DEADLY STORM WISHES MERRY CHRISTMAS AND HAPPY NEW YEAR!

Minirecenze/minireview - ARCHAIC THORN - In Desolate Magnificence (2015)


ARCHAIC THORN - In Desolate Magnificence
MCD 2015, Unholy Prophecies


Je na čase zase poskládat v kostnici lebky do úhledných hromad. Z obrovských košů trčí do prostoru stehenní kosti. Všude se vznáší tíživá atmosféra smutku. Nihilismus je všudepřítomný. Mnohokrát se ptáme, zde je možné hudbou vyjádřit smrt. Němečtí ARCHAIC THORN ji umí vystihnout pomocí svého starosvětského death metalu náladu opuštěných kobek velmi dobře. Ochutnávka v podobě MCD je krásnou pozvánkou do temných zákoutí, nekonečných chodeb a smutečních obřadních síní. Klasický, tradičně pojatý death metal, zabalený v blackovém rouchu, s až doom metalovými pocity. Všechna tato poselství umí němečtí rouhači předat s vervou sobě vlastní. Vezmou vás na výlet v čase až někam do osmdesátých a devadesátých let. Útočí na samou podstatu temného metalu. Postupy jsou sice jednoduché, poplatné hranému stylu, ale skladby působí velmi chytlavě a nebál bych se ani použít i slovo magicky.

Okultní obřad, uspořádaný u příležitosti velebení opuštěných hřbitovů. Ta hranice mezi naším a oním světem je natolik tenká, že připomíná záclonu upletenou z pavučin pavouků křižáků. K jejímu překročení dochází během celé doby poslechu. Velebme tvorbu starých dobrých POSSESSED, VENOM, ale i NECROS CHRISTOS, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION. ARCHAIC THORN si vzali od každého vzoru něco, prohnali to sítem z černoty, zakalili na kovadlinách smrti a vyvrhli mezi nás, nehodné. Pro poslech doporučuji zhasnout všechny světla, zapálit ohně a pustit do domu mráz. Jinak vás tohle album spálí na popel, v nějž se stejně jednou obrátíte. Špína, hniloba, zetlelé kousky kdysi živých tvorů, dlouhé stíny upředené z nicoty. Ruce, sepnuté ke zvrácené modlitbě. Jsme v očekávání příchodu rohatého mistra. Konečně nám ukáže svoji tvář a lahodný úsměv smrti. Už usedá na svůj trůn. Skloňte hlavy a slyšte slova archandělova. Chorály chladu, death metalu a prašiviny budou znít po celou dobu okultní seance.

ARCHAIC THORN mezi nás letos vypustili desku plnou špíny, zla a death metalu. Nihilismus je cítit z každého tónu. Album jako by bylo pokryto plesnivou vrstvou devadesátých let. Slyšíte také ty ozvěny ze záhrobí? Nahrávka působí spirituálně, smutně, okultně. Prašivina, zima, opuštěné staré kobky. Chlad, špína, temnota podzemních chodeb. Tohle všechno na novince naleznete. Ostré riffy, chorobný vokál a naléhavost. Cítíte tu zatuchlinu? Vítejte na old school death metalové a okultní seanci. Brána do pekla je otevřena! Tohle album bylo snad nahráno v nějaké opuštěné kostnici. Zapalte svíce, otevřete své černé duše a nechte hořet staré rituální knihy. Takhle nějak znějí chorály ze samotného záhrobí! Okultní, nihilistický death metal, který zabíjí tmou!



Asphyx says:

ARCHAIC THORN release this year among us an album full of dirt, evil and death metal. Nihilism is felt from every tone. The album is like to be covered with moldy layer of nineties. Can you hear the echoes from beyond? Recording acts spiritually, sadly, occult. Mange, cold, lonely old tomb. Cold, dirt, darkness of underground tunnels. All of this can you find on the new album. Sharp riffs, vocals and morbid urgency. Do you feel musty here? Welcome to the old school death metal and occult session. Gateway to hell is opened! This album was probably recorded in an lonely ossuary. Light the candles, open your black souls and let burn the old ritual books. So sound chorales from beyond! Occult, nihilistic death metal, that kills with darkness!

http://www.archaicthorn.de/
http://unholyprophecies.bandcamp.com/
https://soundcloud.com/archaic-thorn
http://unholyprophecies.com/

středa 23. prosince 2015

Recenze/review - MOURNING BELOVETH – Rust & Bone (2015)


MOURNING BELOVETHRust & Bone
CD 2015, Ván Records

Sleduji krůpěje ledové, pomalu tající vody, která se proplétá hustou sítí pavučiny. Takhle proti světlu, když kolem poletuje sníh a slunce o sobě dává na pár hodin vědět, vynikne hudba irských doomařů MOURNING BELOVETH nejlépe. Protéká mi pomalu mezi prsty, jsem na horách, stoupáme spolu na lehce zasněžený vrcholek. Ne, náhle to není jizerské pohoří, ale útesy nad mořem, někde v zeleném Irsku. Drsná hudba, zahraná s obrovským citem a naléhavostí. Opouštím tenhle svět, jsem mrakem, párou nad vřídlem, zvířetem toužícím po životodárném doušku vody. Zvuk, křišťálově průzračný, čistý, jako druhý vokál, který mě na živém vystoupení v Praze nedávno doslova uhranul. Dodává hudbě další, jinde netušený rozměr a dělá z téhle kapely originální těleso s neskutečným pnutím. Na novince funguje nejenom chemie mezi jednotlivými muzikanty, ale smutek se přenáší i na posluchače. Z okapu se uvolňuje další rampouch. Sedím na lavičce, prohlížím si čáru života na dlani a stávám se básníkem oprýskaných pískovcových skulptur. Z okna znějí dlouhé, nekonečně návykové skladby a já přemítám o nesmrtelnosti pozůstatků křišťálové námrazy.

Listí začíná zase pomalu tlít a mezi chumáči staré trávy raší pomalu nový život. Sledovali jste někdy zrychlený film o klíčení rostlin? Těch emocí, krásy, čistoty, smutku a stínů je v záběrech, stejně jako na novince, obrovské množství. Stačila první skladba, pár počátečních tonů a Irové mě spoutají svými melodiemi, stejně jako to dělá pavouk se svoji kořistí. Do žil mi také pronikl lehký, omamující jed v kombinaci klasického doomu, deathu a nálady irských planin. Smutním a vlastně ani nevím proč. Neumím se nad Rust & Bone“ povznést a začít psát s nadhledem. Vlastně ani nechci, narušil bych tím až intimní zážitek, který spolu zažíváme. Potkávám ve snech krásné ženy, obtěžkané starostmi, vidím stále znovu dlouhé vrásky na jejich tvářích. Nevím ani proč, ale postupně zjišťuji, že stáří je vlastně krásné období. Moudré, vědoucí, pomíjivé. Lepím se nohama do čerstvé země, vzývám staré doomové pořádky (MY DYING BRIDE, OFFICIUM TRISTE, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, ATARAXIE, ANATHEMA, DOOM:VS a spoustu dalších tradicionalistů). V této společnosti je mi až krbově příjemně, dobře ji znám a připomíná mi setkání se starými přáteli. Neviděli jsme se spoustu let a po úvodní zdravici s úsměvem navazujeme zase rozhovor, na spoustu let přerušený. Čas náhle neexistuje. Zbyl jenom prach, černý, smutný prach.


Skladbu „Godether“, první zásek na desce, jsem měl možnost slyšet i naživo (report zde). Uvedl mě velmi mocně do říše snů. Na koncertě vynikl neskutečnou silou a z desky je to hodně podobné. V doom metalu by se neměly hodnotit počty riffů za minutu, ani technická zdatnost muzikantů, ale pocity, přenesené mezi posluchače. Já bych se s dovolením poklonil oběma vokalistům (dle rozhovoru s kapelou po koncertě má kytarista Frank vystudovaný zpěv). Právě přehrávané album je o emocích, o odcházejícím slunci, o skomírajícím plamenu svíčky. Nečekejte žádné novátorské postupy, ani moderní pojetí. Tady se sází ještě na poctivost, na základní melodii, na silný motiv. Pět dlouhých, perfektně propracovaných skladeb má pro mě až duševní rozměr. Schválně jsem album „testoval“ i na lidech, doomem a metalem nepolíbených a všichni bezezbytku tu energii a smutek cítili. Nahrávka je svým způsobem obyčejná, zpočátku možná nevýrazná, ale pokud se dostaví ta správná rozjímací nálada, neznám posledních pár týdnů lepší zážitek. Jemnou zvláštností, zajímavostí je, že nejvíc originální jsou MOURNING BEVOLETH právě v těch nejpomalejších chvílích, kdy si pohrávají s irskými motivy. Duše našich předků opravdu doslova v pokoji ožívají. Alespoň pro mě. Vznášejí se mezi peřím právě trhané oběti útočícího dravce. 



Novinka irských MOURNING BELOVETH mě doslova uhranula. Kombinace čistého a hrubého hlasu, smutných melodií a atmosféry opuštěných kostelů dělá z nahrávky hodně silné album. Z hudby cítím kus irských tradicí, dlouhých procházek opuštěnou přírodou, pomíjivosti a věčnosti. Kapela sází na poctivost, tradici, klasické postupy. Je to jen dobře. Deska obsahuje velké množství velmi zajímavých nápadů. Doporučuji dlouhé výlety s novinkou ve sluchátkách. Venku, v lesích, na horách, vynikne tato hudba nejlépe. Považuji „Rust & Bone“ za jedno z nejlepších letošních doomových alb. Doslova mě fascinuje schopnost kapely přenést emoce ze své muziky mezi posluchače. Nahrávka na mě působí velmi naléhavým, magickým dojmem. Je pro mě až osobní záležitostí. Čistá, průzračná, krásně smutná doom metalová deska, která dokázala rozervat mé srdce! Klaním se a děkuji!


Asphyx says:

The news of Irish MOURNING BELOVETH has bewitched me. The combination of clear and gruff voice, sad melodies and mood of lonely churches makes the album very strong. I feel the irish traditions, long walks through abandoned natur, transience and eternity from the music. The band bets on honesty, tradition, classic methods. And this is right. The recording is full of big number of interesting ideas. I recommend long trips with this news in headset. This music excels outsides in woods, in the mountains best. I think „Rust & Bone“ is one of the best doom albums this year.  I'm fascinated by the ability of the band to bring their emotions from the music among listeners. The record is urgent and magic. It's very personally for me. Clear, limpid, beautifully sad doom metal album, that ripped up my heard. I'm bowing down and thanks a lot.


Seznam skladeb:

1. Godether
2. Rust
3. The Mantle Tomb
4. Bone
5. A Terrible Beauty Is Born
Čas: 37:31


Sestava/band:



Darren Moore - Vocals Frank Brennan - Guitar/Vocals Pauric Gallagher - Guitar Brendan Roche - Bass Tim Johnson - Drums

http://www.van-gbr.de/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll



Příběh dvacátý – proč milujeme rock´n´roll

Na začátku byla rebelie. Chtěli jsme být jiní. Odlišní, nezařadit se do tupého stáda. S přibývajícím věkem je to čím dál tím těžší, přeci jen nás všechny semlela práce, rodina, povinnosti, ale svoboda se ukrývá v duši, jak praví jedno známé a otřepané přísloví. Neznám nic lepšího, než přijít z práce domů, natáhnout si svoje křečovými žílami opředené nohy nahoru a ohulit volume doprava. Možná je to muzikoterapie, možná jenom léčba hlukem. Je to vcelku jedno. Nic neřeším, relaxuji, jen se houpu na vlnách kytarových motivů. Tohle posluchačům jiných stylů nevysvětlíte, chybí jim ten prožitek, kus toho vzájemného setkání s kapelou.

Když jsme se v mládí ještě všichni dělili na metaláky, depešáky a diskofily, tak jsem každému na potkání vyprávěl, že nejvíc lahodí mému uchu právě kytary. Věkem jsem tohle tvrzení rozšířil na celou sestavu a nakonec dospěl k závěru, že mě nejvíc nabíjí rytmus. Proto taky nejvíc miluju smečky, kde zpívá baskytarista. Přijde mi totiž, že u nich hlas bývá „jen“ doplňkem k hudbě, nijak ji nenarušuje a nedráždí mě. Nemám rád ječivé hlasy (až na pár výjimek) a k smrti mě čím dál tím víc nudí různá preludia. Chci nakopat zadek, chci pořádnou skladbu, kus rozpoznatelného talentu a ne jen ekvilibristiku lidí, připomínajících mi spíše stroje, než živé bytosti. Proto navěky zůstanu a budu jednou pochován jako rocker. I když hodně extrémní.

Miluji vyprávění starých „big beaťáků“, sleduji retro pořady v televizi o hudbě od šedesátých do devadesátých let. Rád přehrabuji a znovu objevuji různé rockové skvosty. Jeden lidský život je asi na tenhle úkol příliš krátký, ale za pokus to stojí, co říkáte? Když totiž nahlédnete pod pokličku a vybíráte si pro sebe jen ty nejlepší kousky masa, najednou zjistíte, kolik krásy, krutosti, smutku a ostatních emocí se dá vyjádřit pomocí několika nástrojů. Historie elektrické kytary, basy, bicích a uřvaných hlasů vydává pro mě neustále nová a nová svědectví. Asi jsem byl zplozen někdy v dávných bluesových časech, pak několikrát znovuzrozen a nakonec vyplivnut do dnešních časů. Kdo ví? 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

úterý 22. prosince 2015

Minirecenze/minireview - THEORY IN PRACTICE - Evolving Transhumanism (2015)


THEORY IN PRACTICE - Evolving Transhumanism
single 2015, vlastní vydání


Wov, tak tohle je tedy lahůdka, dámy a pánové. Kapela THEORY IN PRACTICE letos vydala singl o dvou skladbách, které bych poslouchal dokola klidně do skonání věků. Normálně moc singly nemusím, ale tohle je záležitost, která připomíná ty nejvybranější pochoutky. Přijdu si jako na gurmánských technicky death metalových hodech, kde společně s ostatními účastníky ochutnáváme ty nejlepší kousky. Vezměte si hudbu, kterou hraje OBSCURA, MARTYR, ale i třeba MEKONG DELTA, přidejte trošku ostřejšího koření, našlapaný rytmus a zamíchejte to. Doporučuji podávat podchlazené. Pravděpodobně to ale nebude nic pro běžného strávníka milujícího rychlé občerstvení.

Tady je potřeba klid, pohodu, volume doprava a vstřícný přístup. Zpočátku jsem sice odolával, ošíval se, nepřipouštěl si, že se mi singl tolik líbí. Pak jsem přidal hlasitost, otevřel okno do tepajícího města a propadl zcela všemu. Líbí se mi zvuk, nápady, zdánlivé "riffové šmodrchanice", i vokál, pokaždé trošku jinak položený. Je to sice změť, ve které je těžké se vyznat, člověk musí opravdu přemýšlet a nechat se přesvědčit, ale po chvilce trpělivosti je pak stonásobně odměněn. Tyhle dva songy jsou krásné právě ve své komplikovanosti. Kapela přesně ví, v jaký moment udeřit na ta nejcitlivější místa. Přijdu si, jako by mi někdo do hlavy šrouboval vývrtku. Jen s tím rozdílem, že to je šíleně rychlé.

THEORY IN PRACTICE nám letos přinášejí ochutnávku toho nejkvalitnějšího technického death metalu. Pokud se zaposloucháte pozorněji, najednou zjistíte, že jste spolu s kapelou jedno tělo i mysl. Muzika je sice složitá, náročná a spletitá, ale obsahuje v sobě určitý, velmi přitažlivý neklid. Nálada celého singlu je chladná, ale zároveň přitažlivá. Jakoby v sobě hudba obsahovala nějakou magickou formuli. Poslouchat doporučuji s čistou a otevřenou myslí. Pak vynikne tahle ledová technická krása nejlépe. Nezapomíná se ani na melodie. A teď už mě prosím nechte, než abych psal slova, budu raději poslouchat. Inteligentní technický death metal, zahraný s noblesou! Wov!





Asphyx says:


THEORY IN PRACTICE published a taste test of the technically highest quality death metal. If you listen to it carefully I will realize that you are the one with this band – one body, one mind. This music is complicated, ambitious and complex, however it has some kind of a restlessness which is very magnetic. The mood of this single is very cold but very magnetic. It feels like it has some kind of magical formulation inside. I would suggest listening to it with an open and clear mind. Than you can feel the cold technical beauty. They don´t forget melodies. And now, let me go please, more than write a words I would prefer listening to this album. Intelligent technical death metal which is played with a nobleness. Wow! 

http://www.facebook.com/theoryinpracticeband
http://www.metal-archives.com/bands/Theory_in_Practice/178

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal



Příběh devatenáctý – já, heavy metal, thrash metal, heavy metal, doom metal, black metal a nakonec death metal

Prolezl jsem si za těch 27 let, co poslouchám metal, peklo od shora až dolů. Začínal jsem jako rocker, na vinylech svých rodičů, dotkl se heavíku, brouzdal jsem bažinami s doom metalem, oddával se černým orgiím s blackem a nakonec zakotvil asi už navěky hlavně u death metalu a thrashe. Zajímavé je, že některé kapely jsem v éře jejich největší slávy nemusel a objevil je až po letech. Jiné zase skoro jediný blahořečil a vynášel do nebes a snášel za to od kamarádů spousty kritiky. Za ty roky jsem dospěl snad jen k jedinému. Pokud je hudba dobrá, nezná mezí ani stylů. Jsem sice smrťák tělem i duší, ale když vyjde nový Robert Plant, jdu do kolen. Miluju staré heavíky. Starý „venomovský“ black. Nikdy jsem ale nepřičuchl k českému zábavovému rocku (z nějakého důvodu dodnes přežívajícího nejen na vsích). Mám také velké výhrady a často zavrhnu kapelu kvůli tomu, že tahá do muziky politiku. Kolikrát skvělí hudebníci se mi zprotiví svými názory a pak už nemám ani chuť se v tom marastu pozérských levo- pravých sraček vůbec přehrabovat.

A pořád, nekonečně a proklatě dlouho, vždy ocením u kapely raději náboj, rebelii, nadšení a jiskru, před technickou zdatností. Jsem a budu jen obyčejným posluchačem, který miluje ty chvíle napětí, když si domů přinesete novou desku (případně poslechnete někde na netu). Pustíte si hi-fi věž a pak už jen všemi póry celého těla čekáte, co to s vámi udělá. Proto nikdy nebudu kritik, ani zahořklý hudební publicista. Mě totiž baví muziku poslouchat, tu špatnou raděj odmítám. Život je příliš krátký na to, abych si zanášel hlavu něčím, co se mi nelíbí. A v dnešní době, kdy si mohu udělat krásný obrázek již před koupí nosiče, je jedním slovem pro mě, jako pro strávníka velmi příjemný. V současnosti jsem stárnoucí deather, který rád zajde do klubu na koncert, sem tam si udělá radost nějakým rozhovorem s kapelami, které v mládí obdivoval jako polobohy a rád podpoří smečky, o kterých si myslím, že stojí za to. Výběr je obrovský a moje uši nejsou všemocné, ale jsem nadšený a povznesený, že se mi pomalu daří tvořit místo (rozuměj DEADLY STORM) pro podobně naladěné šílence z celého světa. Hudba totiž, jak známo, spojuje lidi…a já jsem hrozně rád, že toho mohu být alespoň malou součástí.



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

pondělí 21. prosince 2015

Minirecenze/minireview - BILLY GIBBONS - Perfectamundo (2015)


BILLY GIBBONS - Perfectamundo
CD 2015, Concord Music Group

Nedávno mi jedna kamarádka říkala, že prý praví chlapi už dávno vyhynuli. Že prý byli nahrazeni manekýny, kteří místo toho, aby bouchli do stolu a postavili se k problémům čelem, tak raději utečou k internetu a tam se vyzvracejí v diskuzích. Smál jsem se tomu a pak ji koupil panáka. Seděli jsme v baru a já litoval, že mi není o dvacet let méně. Kývl jsem na barmana a poprosil ho, jestli by nám nepustil nějakou vhodnou muziku k filozofickému hospodskému rozjímání. Doplnil whiskey do sklenic, potutelně se usmál a narval nám do hlavy novou desku BILLY GIBBONSE. Tohoto pána zajisté všichni znáte ze slavných ZZ TOP. Letos nám tenhle skvělý muzikant, monumentální vousáč a hlavně obrovská legenda přinesla sólovou desku. Ta je plná blues, pravého, nefalšovaného.  

Vezměte si pětašedesátiletého kytaristu s krásně nakřáplým hlasem, přidejte vydatnou porci různých bubínků, klavíru, jižanské atmosféry a dejte si nohy nahoru. Basa příjemně pobublává, za rohem se směje snad stoletá černošská prostitutka, větrák nestíhá. Do baru náhle vchází nádherná dívka. Všem chlapům (těm pravým, neoholeným, s jizvami ve tvářích) dochází dech a začínají se předvádět jako kohouti. Sem tam padne nějaká ta pěst, občas se rozbije sklenice. Pivo teče proudem a do celé nepropustně kouřové scenérie se vznáší krásná kytara. Tohle je hudba pro drsné a zároveň citlivé duše. Všechny skladby si jen tak s lehkou samozřejmostí plynou, jsou obyčejné, přesto neskutečně silné ve své jednoduchosti. Pan kapelník je Jižan každým coulem a z jeho muziky je to znát. Buďme rádi, čistou a průzračnou vodu už nebudeme mít možnost pít zase tolik často. 

"Perfectamundo" je jako kocovina po probdělé noci. Oproti domovské kapele mi přijde GIBBONS lehce odvázanější, zpěvnější, melodičtější. Deska drží neskutečně kompaktně pohromadě a doporučil bych ji všem, kdo ještě nezapomněli na to, jak krásně může znít blues okořeněné latinskými rytmy, perkusemi, různými chřestítky a starými varhanami značky Hammond. Ne, tohle opravdu není deska, která by lámala směr vývoje hudby. Je to spíš vzpomínka na doby, kdy svět ještě "patřil chlapům". Album je neskutečně syrové, chytlavé a doslova z něj čiší poctivost a dobré řemeslo. Neznám nic lepšího než dobré pití, krásnou ženu po boku a dlouhé táhlé blues. Ano, tady je život ještě obyčejný, prostý, průzračný a opravdový. Vynikající nahrávka!




Asphyx says:

"Perfectamundo" is like a hungover after a sleepless night. Compared to the home band GIBBONS seems to be slightly free and easy, more melodic. Album holds an incredibly together and I would recommend it to everybody who hasn't forgotten, how beautiful sounds blues spiced with Latin rhythms, percussion, various rattles and old organ Hammond. No, this isn't really an album that would break trends of music. It's more a memory of  times when the world "belonged to the men". The album is incredibly raw, catchy and the honesty and good craftsmanship emanate from it. I know nothing better than some good drink, beautiful wife at my side and  long blues. Yes, here is life still common, simple, clear and true. Excellent recording!

TWITTER