DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 15. února 2017

Home » » Asphyxovy zápisky - VII. - Sám mezi všemi

Asphyxovy zápisky - VII. - Sám mezi všemi



Úvod:
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit. 

Sám mezi všemi


"Teda holky, já se tak šíleně těším, to bude super víkend!": hlaholí jedna moje kolegyně v práci (mluví jak nějaká vlezlá pipka z reklamy) a ostatní se nadšeně přidávají. Těší se, že v Plzni bude "konečně" pořádná pařba. V pátek vystoupí na firemní vánoční akci tři revivalové skupiny, hrající za pár desítek tisíc slavné skladby takovým způsobem, že se mi chce blejt jen z plakátu a v sobotu, jako vrchol víkendu přijede Michal David. V práci kafe "zadarmo" z kávovaru nepiju, ale vedle stojí kopírka a tak slyším všechny ty nadšené výkřiky.


"Pojď s náma zapařit Kubo!": lísá se ke mě třicetiletá dosud nezadaná slečna, která to chce se mnou pořádně rozjet. Dozvídám se, že když mám dlouhý vlasy, nosím metalový trička s nápisy i do práce, tak jsem ten správnej rebel na víkend. Volím svoji oblíbenou výmluvu na děti, manželku a sport. Zase trhám partu, protože jdou všichni, ne? Jenže já nemůžu, nejde to. Michala Davida a jeho skladby jsou pro mě něčím tak nechutným, že mě nikdo nedostane do tanečního kola ani párem volů. 


Prostě NE!  

Jenže mě nakonec "přemluvili - doporučili - vždyť to znáte - šéfové a firemní vánoční večírek" - jo byl jsem tam a stydím se za to. Revival revivalů a roztančený dav pod pódiem. Firma šetří a originál by asi nedala, ale tohle je na mě moc. Jakože Kabát se zpěvákem, který za mnou přijde na bar a chce se bavit. Asi ho upoutalo moje tričko Motorhead. Jak mám v žilách spoustu alkoholu, posílám ho do prdele a nazývám ho zlodějem i tak blbých a vlezlých skladeb. Nechápavě kouká a holky z vedlejší kanceláře čumí. "Ty se s ním jako znáš? Můžeš nás vyfotit?": ptají se mě a já utíkám do patra na "diskotéku", protože jedna z nich je tak přítulná, že se až stydím. 

Nojo, jenže tam stojí chlápek u kláves a zrovna roztáčí celý parket songem Pijeme kolu od hitmakera Dejvida, jak říká. Nevím kam zmizet a tak jdu do šatny (jediná asi 70 letá šatnářka má pochopení, přijde ji ta hudba taky jako kravina!) a domů. Usínám s pocitem, že jsem sám mezi všemi a že asi musím působit hrozně divně, protože se neumím bavit na povel. Ráno mě bolí hlava, ne z chlastu, ale z hudby a raději vezmu děti na šesti hodinovou procházku do lesů. Nikdo tam není, protože je hnusně. Super! Ani si nevzpomenu, že večer to zase všichni roztočí na koncertě Davida, uff.

Mé utrpení pokračuje po víkendu. Odboráři připravují na další pátek výlet do Prahy na nějakej muzikál a holky to zase pořád řeší. Co si vezmu na sebe? Bude zpívat Lucka Bílá? Zastaví nám v Bílé labuti? Zní to kolem mě celý týden a tak raději trávím hodiny se sluchátky na uších. Sedím u počítače a seru zvysoka i na emaily, které mě zvou na skvostné melodie a skvělé obsazení. Jsem zase sám mezi všemi a přemýšlím, kde se u mě stala chyba?

Můžu já za to, že mi rodiče pouštěli starý rockový páky? Můžu za to, že naše parta mladíků a koček v devadesátých letech hltala metal a punk plnými doušky? Můžu já za to, že nemám rád Michala Davida (letos budeme mít 30 let výročí neoblíbenosti z mé strany)? A můžu já za to, že mi lezou dnešní rádia na nervy? Jasně, můžu. Měl bych se přizpůsobit, konečně zařadit moji maličkost do davu a vylejt se jak váza, když se to prostě dělá

Kolegyně se od pátečního rána šlechtí, vzaly si šaty ke slavnostním příležitostem, pořád koukají do zrcátek (a posílají selfie na všechny strany). "Ještě je pár míst volných, můžeš sedět vedle mě?": pokouší se mě ještě jednou přemluvit tentokrát kozatá čtyřicátnice a já v jejích očích vidím mrdavou touhu ženy, kterou manžel dávno neoprašuje. Usměju se, s díky odmítnu muzikál a vlastně i sex a na spravení chuti vyhledám nejbrutálnější kapelu, kterou mám zrovna v přehrávači. Večer jsem v práci skoro sám (beze všech), jen s vrátným, který je hluchý jak poleno a výlet do Prahy by asi neocenil. 

Nevadí mi to, natočím si repráky směrem z otevřených oken a pouštím do opuštěných továrních zdí poslední thrashové fláky mých oblíbenců. Někdy si přijdu jako kůl v plotě, ztracený mezi 30 lety nastřádané hudby v hlavě a smrtí. Když už se nechám vylákat do hospody od mladých, tak čumějí do obrazovek a chtějí chodit jen do restaurací, které vypadají jako studené velko - vývařovny. Mají tam piva, která se jen ochutnávají (pivo s lipovou příchutí, celerovou a šalvějí, no?!) a nepijí. Je s nimi hrozná nuda, vůbec se nesmějí a pořád řeší zlostně kraviny. Někdy s námi jsou i staří, ale ti zase jen nadávají na manželky a já jsem opět sám mezi všemi.

Ještě že mám tebe, můj milý blogísku, tobě to můžu všechno říct a napsat. Ty mi rozumíš, stejně jako má rodina, mí kamarádi a přátelé, s kterými trávíme čas často dole pod pódiem na koncertech. Vy mě nenutíte poslouchat rádia bez duše a kapely, které hrají jako když v dálce sere pes. S vámi je svět ještě v pořádku. Sejde se nás, starých i mladých metalových hlav někdy jen pár, ale už nejsme osamocené sloupy v davu. Jedu to takhle 30 let a jiný už nebudu. 

Někdy mám poslední dobou pocit, že se všichni okolo zbláznili - ortodoxní reklamou ovlivněná zdravá výživa, chlapi (asi jediný nedávám do polívky koriandr, protože prostě neumím/nechci vařit - cože to jako fakt, zeptá se mě kolega hipster v hospodě - ty vopravdu nevaříš a nefotíš to? - řeknu jo a sem zase rebel), co pořád řeší narcistně sami sebe a já nestíhám sledovat jejich nové módní trendy. Jo a taky mě nebaví každý týden bowling, kuželky, motokáry, šipky a vůbec - klucka to totiž neskutečně prožívají a dělají tabulky s výsledky a není to zábava, ale vlastně jen pokračování práce...  

Ještě že je tu muzika, říkám si pokaždé, když jsem za divného...a čím dál tím častěji mlčím...a poslouchám hudbu...

Končím rozjímání, vedle u kopírky se zase vaří kafe a co jsem tak zaslechl, tak do Plzně přijedou kapely, o kterých se jim (ani mě) ani nesnilo...zase jsem sám mezi všemi...a vybil se mi přehrávač, no nenaštvalo by vás to?
Share this games :

TWITTER