DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 19. února 2017

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmdesátý - Otylka zvaná Janis

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh osmdesátý - Otylka zvaná Janis


Příběh osmdesátý - Otylka zvaná Janis

Určitě to znáte. Ta setkání s lidmi, kteří vás ovlivní na celý život. Potkáte je nebo se spíš zjeví, třeba jen na pár měsíců a nasměřují vaše kroky úplně jinam. Změní vás. Jakoby v sobě měli nějakou moc, kouzlo, zvláštní přitažlivost. Přesně takovým člověkem byla i Otylka, jinak taky zvaná Otylá Janis (podle Janis Joplin). Holka ne moc krásná tělem, ale o to víc silná a velká duší. 

"Jano, můžeš mi prosím tě říct, proč sem pořád taháš nějaký nový lidi?": rozčiloval se Prcalík, kterému nešlo pod vousy, že naše kamarádka zase přivedla někoho do naší party. Jenže ona argumentovala tím, že jediná z naší party není ve dvojici a že jí to nekonečné hledání kluků už nudí. A že je lepší mít kamarádku, s kterou může všechno probrat, pomluvit a pokecat. Měla pravdu, všichni jsme byli spárovaní a občas jsme na ní zapomínali. Před námi stála vysoká, velká, prostě obrovská holka, s úsměvem od ucha k uchu. Smála se smíchem, který spisovatelé rádi označují jako zvonivý.

Okřikl jsem Prcalíka, ať je raději zticha a představil jsem Kačenku a mě jako první. Seděli jsme v hospodě, která je přilepená ke klubu Černá vdova. Měl jsem v sobě snad páté pivo, byl pátek a měli jsme s Káčou konečně taky někdy brigádové volno. Ostatní po představení pokračovali v rozhovoru o nějaké nové metalové desce. Proto byl taky Prcalík hrozně rozčilenej, všem se líbila a jemu ne. Mě bylo trapné se s Otylkou nebavit a tak jsem ji přinesl židli a sedla si vedle nás. Vedle Kačenky vypadala jako obrovský chlap. Jo, myslel jsem si to taky, byla sádelnatá, ne - pěkná a divně oblečená. Dneska bych si dal pár přes hubu, protože nám o sobě začala vyprávět a my se postupně ztratili v jejím krásném hlase i životním příběhu. Moje babička by o ní řekla, že je nádherný člověk. Opravdu byla.

Bydlela na konci Debře, vlastně jen pár kroků od klubu a její táta měl statek velký jako JZD. Od malička musela místo hraní si s kamarády makat na poli, pomáhat v hospodářství a na zábavu nebyl moc čas. Otec nešel daleko k ráně a jednal s ní občas jako s dalším kusem dobytka. Pak poznala jednoho souseda, kluka, se kterým přišla o panenství (to jen naznačila, ale Káča mi říkala, že to je jasný, já bych to z těch slov nepoznal). Její kamarád byl stejně násilnický jako její táta (máma jí umřela udřená jako osmileté). Utekla na druhou stranu vesnice k babičce, která sice nebyla nadšená, ale vnučku nevyženete, že ano?

Když nám vyprávěla svůj život, měl jsem neodbytný pocit, jako bychom se znali od malička. Káča, duše citlivá, měla občas ty své kaštánkové oči plné slz. Otylka totiž vyprávěla způsobem, že jste jí viseli na rtech. Opili jsme se a zůstali v hospodě sami. Sabath měl taky pěkně nakoupeno a jak měl ve zvyku, tak otevřel sál, vlezl na pódium a začal zpívat. Vydával skřeky jako podsvinče, řval, kňoural a my se tomu všemu řehtali jak prokopnutí. Pak vylezla nahoru Otylka a vystřihla z fleku "Cry Baby" od Janis Joplin. V nás, kteří jsme byli touhle hudbou odkojeni (pouštěli nám ji z gramofonů rodiče), by se krve nedořezal. Ten hlas, ta jiskra, chvění, to bylo něco neskutečnýho. Mě padla dolů čelist a Kačenka zase plakala.

Otylka nikdy neměla sebevědomý pohled vnitřně silné ženy. V očích se ji zračila spíš nejistota, ale když začala zpívat, hrozně ji to slušelo a její hlas byl neskutečně sexy. Ano, jak jsem už psal, byla tlustá a ne moc hezká, ale její duše byla obrovská. Pohazovala hlavou, tahala tóny odněkud z jejího velkého těla, lehce se natřásala a my  na ní mohli oči nechat. Nádherný kus holky, která v sobě měla jiskru. Na tom jsme se s klukama po vystoupení shodli všichni.

Druhý den jsem musel zavolat Máru, který s námi začínal v kapele, ale protože nám to moc nešlo (a jemu jo), stal se z něj postupně studiový hráč na bicí. Oddával se převážně jazzu, ale na své začátky nikdy nezapomněl. Vzali jsme Janis (jak jsme od teď Otylce říkali) do zkušebny, dolů do plynárny a páni muzikanti z ní byli taky hotoví. Začala ve mě a v Kytkovi postupně zrát myšlenka, že naší novou kamarádku přihlásíme do nějaké pěvecké soutěže. Shodou okolností jedna v kulturáku asi za měsíc probíhala a my jako správní spiklenci zfalšovali podpis a podali přihlášku.

"Já nikde před lidma vystupovat nebudu, jsem tlustá, vošklivá a budou se mi smát": zlobila se na nás Otylka, když jsme ji za týden postavili před hotovou věc. Vypadala pevně ve svém rozhodnutí, ale to mě ještě neznala. Stal jsem se našeptávačem, pořád za ní chodil, přemlouval, prosil. Ukecal jsem k tomu i ostatní, ale je pravda, že nakonec naše Janis dala hlavně na Janu. Bylo na čase svolat všechny kamarády a připravit pořádnou kulisu.

Do kulturáku jsme šli snad všichni, jeden kamarád dokonce přijel na vozíku. Soutěž byla takovým ne moc dobrým pozůstatkem Pionýrské noty, ale sem tam se přihlásila i nějaká dobrá kapela. Jmenovala se Talent 1993 a tenhle ročník bylo pod pódiem pořádně modro. Sál byl rozdělený na dvě pomyslné části. Na chlapce a dívky v nejlepším oblečení, s nažehlenými puky a šaty do tanečních a pak na černo modrou kavalerii s lahváči v rukou. 

Nejdřív vystupoval kluk s kytarou, esence toho nejhoršího, co můžete potkat u trampů, pak kapela, které to neladilo. Potom pár skupin, kterým to ladilo, ale hrály srágory. Janis jsem musel jít povzbudit placaticí rumu a několika panáky. Měla na sobě hippie vytahaný rozepínací svetr, džíny a triko Iron Maiden, které jí darovala Jana (obě holky měly mohutná poprsí, tak jí docela sedlo). "Tak ti pěkně děkuji, se asi poseru trémou": opakovala mi Otylka stále dokola a já jí povzbudivě poplácal po zádech, objal a šlo se na to.

Na pódium přišla holka, která vypadala jako hromádka neštěstí. Ze "slušné" části publika se ozval takový ten ošklivý posměch. Na Otylce bylo vidět, jak se zarazila. Bolelo jí to. Mára začal zvučit bicí, ostatní se postupně přidávali a když zkoušeli mikrofon, měl jsem sto chutí vše zrušit. Jenže pak jsem zažil jeden z nejlepších koncertů ve svém životě. Od prvního tónu až do konce jsem byl v jiné dimenzi. Osm skladeb (muselo se několikrát přidávat), bylo maximum a rekord, který na soutěži kdy zazněl. Naše Janis rozbrečela snad všechny v sále. Síla, barva a duše jejího hlasu - to bylo něco neskutečného. Párkrát dokonce museli přerušit díky potlesku vystoupení. Byli dokonce dojati i samotní muzikanti.

Janis jsme z pódia odnesli na ramenou a na nějakou cenu se vybodli (samozřejmě, že vyhrála!). Šli jsme s ní jako s nějakou císařovnou přes celé město, až dolů na Radouč a kolem panelů až do hospody v Debři. Sabath narazil dva sudy piva a nechal jazzmany i s Otylkou hrát několikrát všechny skladby, které měly nacvičené, pořád dokola. Naše zpěvačka nás hladila po tvářích, líbala, dojatá a šťastná. My měli radost, že se dobré dílo podařilo. S Kačenou jsme se potom toulali snad do rána nočním městem. Jednak abychom vystřízlivěli a hlavně abychom se po tom všem vypětí uklidnili. 

Tento příběh musel vzniknout, už jen z toho důvodu, že Janis několik měsíců po pěvecké soutěži otěhotněla s debilem a vlastně pak už jen rodila děti. Potkal jsem ji nedávno na jednom pracovním jednání, víceméně náhodou. Nejdřív jsem ji nepoznal. Proti mě stála neskutečně sexy ženská (byla tam jako doprovod s manželem), taková ta, na kterou chlapi koukají na porno kanálech s označením milf. Nepoznal bych ji. Prozradil ji až zvonivý smích a obrovské objetí, v kterém jsem se doslova rozplynul. Sedělo se, vzpomínalo, povídalo. Otylka už zpívala jen doma, svým čtyřem dětem, postupně dvěma manželům a zvířatům na jejich statku. Pro mě bude ale navždy jednou z nejlepších zpěvaček, které jsem kdy potkal. Děkuji ti za to Otylko, jinak také zvaná Janis.



Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html
Share this games :

TWITTER