DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 4. února 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý - Betonová ulice je můj svět

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý - Betonová ulice je můj svět


Příběh sto třicátý - Betonová ulice je můj svět

Když vyrůstáte celé dětství a mládí mezi betonem, naučíte se mít mimikry. Umíte se ukrýt, aby vás nikdo neviděl. Taky se naučíte nevnímat zvuky. Splachování a řev nad vámi v bytě. Umíte se vyhnout nepříjemné sousedce, víte kdo kdy chodí do práce, kdy se mladé dvojice miliskují a kdy přijdou chlapi vytočený z hospody. Někdy na vás padá beznaděj ze všeho toho betonu a asfaltu, ze šedivých stěn i obličejů. Proto jsme pořád drželi panely za městem.

Sice už jsem chodil do práce, hezky od šesti do dvou, někdy i déle, ale po zhltnutí několika soust (máma dělala dlouho a otec se mnou zase nemluvil), jsem musel ven. Zahodit žebradlo do kouta, vzít psa a vyrazit. Když měla Káča odpoledku sedával jsem u sochy Jana Ámose a ona na mě o přestávce koukala z okna. Když končila brzy, vzal jsem to rovnou k Janě do krámu. Uvolnila se, sedli jsme si zezadu na betonový sokl a dělali, že čekáme až přijedou zavážet zboží. 

"Jak bylo ve Škodovce?": ptávala se mě jedna nebo druhá dívka a já většinou jen zamručel. Problémy mladého vedoucího nástrojárny by je asi nezajímaly. Taky jsem byl v té době tak trošku vtipálek a nebo naopak nemluva (to když jsem měl náladu pod psa z domova). Obě mé polohy se prý holkám líbily. Buď byla sranda a nebo jsem "uměl naslouchat" (přitom jsem se jim většinou díval do výstřihu, ha). "Úžasný, dneska jsme měli čtyři opravy, takže je to super": ušetřil jsem Janu detailů a raději mlčel. Svítilo slunce, ale pořád byla ještě zima a jí pod uniformou trčely bradavky. To se pak člověk prostě soustředí na úplně jiný věci, že ano?

"Co doma?": zeptala se ještě, ale už jsem nechtěl opakovat dříve vyřčené. Pořád stejný, má milá! Když někdo vrcholově chlastá a ještě k tomu "tajně", tak se to na něm podepíše. U nás se šlo od extrému do extrému. Buď šílený a nekonečný řev a nebo "láska nebeská". Obojí bylo pro mě peklo. K tomu puberta a vlastní starosti. Před Janou jsem si ale nestěžoval, moc dobře jsem věděl, že její otec je doma někdy bije. Pokud tedy nebyl zavřenej za nějaký rozkrádačky, občasnou rvačku a podobné drobnosti. To byl klid. 

Šel jsem si takhle domů vrátit psa, s Janou po pravém boku. Bylo krásně a lehce mrazivý vzduch lákal ven. Pryč, na Radouč, k lahváčům a muzice. "Kdes kurva byl?": ozvalo se z kuchyně a má odpověď se sama nabízela: "V prdeli otče, v prdeli a jsem rád, že si se mnou zase začal mluvit, fakt si toho vážím. Je to pro mě pocta...Mohl by ses chovat slušně, mám s sebou návštěvu?" Vylítl jak čertík z krabičky a zase jednou srazil pořádně dolů moji hrdost. Styděl jsem se před Janou, jenže alkáčovi nic nevysvětlíte. Třískl jsem dveřmi a na schodech potkal mámu, vylekanou, co to zase slyší za řev. "Sorry, ale já už to nevydržím, dneska v noci tady nebudu, promiň, ale já už na to nemám". řekl jsem jí tiše a u toho viděl, jak je všechno Janě trapný.

Nevěděl jsem tenkrát, že tím mámě ubližuju, bylo ve mě možná až moc hrdosti. Taky jsem si potřeboval vyčistit hlavu. Její odpověď jsem tak ani neslyšel, bral jsem schody po dvou a zastavil se až u dětského pískoviště, kde si dávali vždycky dostavení místní feťáci. Čekal jsem na Janu. Až na panely jsme nic neříkali. Jana, protože byla citlivá a já proto, protože jsem si v hlavě vytvářel příběh o tom, jak se už konečně odstěhuju a budu bydlet s Kačenkou.

"Ty si fakt někdy pošuk, já tam na tebe čekám snad hodinu a ty nikde": ozve se za mnou a tam moje džínová víla, s rozpuštěnýma vlasama nad prdelkou, kterou jsem měl tolik rád. Dostal jsem co proto, čekala na mě chudák po odpoledce u Ámose a já pořád nešel. Jak jsem byl ze všeho rozhozenej, zapomněl jsem na ni jak na smrt. "Ježííííšíííí...": a už jsem se omlouval. O otci jsem ji nic neřekl, nechtěl jsem kazit večer.

Tématem dne, nahozeným od čím dál tím chytřejšího a v kapelách zběhlejšího Kytky, byli Morgoth. Rozvířila se poměrně velká debata, protože spoustě kamarádů se nová deska "Odium" (na druhé straně nahraná "Cursed", ale to nám tak nějak nedošlo, protože předešlý kopírovač blbě kazetu popsal) nelíbila. Byla na ně moc tvrdá. Kritizovali málo melodií. Z dnešního pohledu byly naše úvahy samozřejmě hodně odvážné a možná i trošku směšné, ale uvědomme si, že jsme alba slyšeli úplně poprvé. 

Já byl absolutně nadšen. Znáte ten pocit, když o nějaké hudbě víte, že si ji budete pamatovat, že se stane vaší součástí. Ihned jsem si vyhádal, že si vezmu kazetu domů na kopírování jako první. Měl jsem walkmanna Sony, bez kterého jsem nedal ani ránu. Obal jsem si dal do kapsy u džísky a kazetu ihned nasadil do sluchátek. Byl jsem naštvanej na otce, nevrlý z práce, ale tady bylo všechno v pořádku - hudba, holky, pivo, celej můj tehdejší svět. Prcalík vždycky tvrdil, že na panelech jsou kurva dobrý patogenní zóny, protože tam nechoděj žádný debilové a nemůžou je tím pádem pokazit. Měl samozřejmě pravdu, v závěru je všechno vždycky nakonec o lidech.

Dopil jsem pivo, krknul si jak jelen v říji (Smrťáku, ty jsi jak nějaký velký pravěký zvíře, to není normální!) a omluvil se, že máme s Káčou ještě nějaký jednání. Byla sice zima, ale náš strom už rašil pupenama. Když jsem viděl svoji milou, jak se přede mnou vlní, našlapuje jako kočka a její vlasy se courají kolem půlek, měl jsem už jaro dávno v sobě. Měla mě v sobě i Káča, na zmrzlém svahu nad Jizerou. Pod námi meandrovala řeka a my si zase slibovali věčnost.

"Hele, já poznám, že s tebou něco je, jsi napnutej, co se zase stalo?": zeptala se pak, když jsme udýchaní usedli na pískovec. Musel jsem s pravdou ven. Když jsem domluvil, bylo ticho. Odpověď vlastně ani neexistovala. Spřádali jsme raději plány, jak o velkých (a Káčiných posledních) prázdninách koupíme byt, co kde v něm bude stát za nábytek a já se začal usmívat. Naděje prý umírá poslední, říká se to.

Odvedl jsem svoji modrosnubnou dívku s kaštánkovitými očima domů, líbal ji pod lampou a odmítl pozvání domů. Chtěl jsem být sám, ztratit se ve městě. Nechat se pohltit. Čekalo mě osm hodin (Káča musela být v devět doma, druhý den jeli za babičkou) v ulicích. Vzal jsem to směrem k Hymrům. Potkal tam pár rozjívených mániček, jeden slavil, že bude dědek, o panáky tak nebyla nouze. Jen jsem pořád nedovedl pochopit, co je super na tom, že se do tohohle světa narodí další dítě. Padl na mě splín.

Loučím se se všemi, děkuji a přeji hezkou noc. Jdu na Staré město, opilý, osamocený. Připadám si jako indián, kterého poslali na stezku odvahy. Jen s tím rozdílem, že mé nohy kopírují kočičí hlavy. Je tady klid. Cikány jeden z nich podvodem odstěhoval a tak jsou zde jen banky, obchody a ticho. Čůrám pod lampou, projdu se po hřbitově. Jsem jak svědomí celé Boleslavi. Ještě pár opilců, sem tam nějaká kurva u hotelu Věnec nadává druhé, ale město pomalu usíná. 

Kolem projede hlídka policie. Jo, tady je klid, tady se jim líbí. Na sídlišti vidět nejsou, srabi, pomyslím si a málem jim to i řeknu. Kontrolují mi občanku a prý mám vypadnout, tady to není nic pro vágusy, tohle je slušná čtvrť. Ukážu za autem fuck off, ale pak vezmu do zaječích, protože to otočí a zapnou houkačku. Na mě si nepřijdou, znám všechny zadní vchody, otevřené branky, opuštěné domy. Máme to tady prolezlé od dětství. 

Chvíli se ukrývám na zahradě o jedné paní, které je snad sto let. Už trošku bláznivá, se starou hluchou a slepou dogou. Je tam klid. Pak se vydám zadem podél průmyslovky zase na sídliště. 

Někdy jsou cesty Páně nevyzpytatelný, způsobů, jak se člověk do nějaké hudby "zamiluje" je mnoho. Těch situací, kdy jsem se s muzikou stal jedním tělem i duší, jsem zažil spoustu. Památná noc mého spojení s Morgoth pro mě nebyla vůbec dobrá v osobním životě. Byl jsem frustrovaný, rozhozený, vzteklý. Díky německým death metalistům jsem ale ze sebe převážnou část všeho dostal.

Nasadil jsem sluchátka, přidal zvuk a vykročil hrdě. Nad hlavou mi poblikávaly lampy, pod nohama šustil asfalt a já pět hodin pochodoval. Postupně jsem úplně vystřízlivěl a alkohol nahradil adrenalinem. Musel jsem dokonce vyměnit baterie (pečlivě uložené po kapsách). Bylo to něco úžasnýho. Peklo a nebe v jednom. Smrt a život. A hlavně obrovské množství energie. Prošel jsem snad celé sídliště, byl i na panelech, stal jsem se součástí betonové ulice a zároveň jsem byl na koncertě s Morgoth v úplně jiném světě. 

Chodil jsem až do rána, počkal chvilku, až odejde otec do práce a vzal si z domova žebradlo. Máma mi nabídla jak snídani, tak milé slovo, ale jen jsem ji dal pusu, řekl, aby nic neřešila a cestou do práce v trafice koupil další baterie. Morgoth jsem se nemohl zbavit spoustu dní. Pochodoval jsem najednou hrdě, s dělníky na šestou do fachy, vykračoval jsem si jako pán, protože jsem věděl, cítil jsem se být metalovým králem sídliště. 

V práci telefon. Vyděšená Káča, vzlykající v budce před školou. Všechno se ji nějak rozleželo v hlavě. Uklidnil jsem ji, jsem v pořádku, neboj se kočko moje, sice jsem nespal, ale cítím se jak znovuzrozený. Ano, odpoledne se pro tebe stavím. Musela do školy a já taky něco dělat. O přestávce jsem usnul za zvuků "Cursed" a museli mě vzbudit. Můj panelový život byl zase fajn.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :