DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE...III


Příběh sto čtyřicátý osmý - Nechci bejt zelenej...

V noci jsem měl šíleně děsivej sen. Pořád jsem padal do hluboký jámy. Nahoře stála Káča, usmívala se tím svým sexy pohledem a já se k ní nemohl vyškrábat nahoru. Teď tu sedím sám, uprostřed kuchyně a pokouším se dostat do sebe snídani. Nejde to. Jsem stejně takovej debil. Pro druhý bych se rozdal a pak zapomínám na sebe. Prcalík i Kytka od loňských odvodů nelenili a zařídili si modré knížky. Já byl flákač, mával jsem nad vojnou rukou, dělal si z toho srandu. A teď tu sedím a hromádka naštěstí je oproti mě veselá kopa. 

Když mi otec předával hnědý lístek s pozvánkou k odvodu, tak se usmíval. Konečně z tebe udělaj chlapa. Měl jsem sto chutí ho poslat do prdele. Nejsem žádnej pacifista, ale vydržet tak dlouho bez Kačenky? Bez metalu? Bez chlastaček s klukama? Ne, mě nesmí dostat. Oblíknu si naschvál co nejvíc drsný triko plné krve a lebek. Jdu do kulturáku sám. Před skleněnými dveřmi se dozvídám, že ten mladej skvělej doktor, co mi zařídil loni odklad, spáchal sebevraždu. Normálně si to hodil. Nějakej debil zjistil, že je teplej. To víte, malý město a doktor buzík. Kreténi, kreténi, kreténi. Mám sto chutí vyhladit lidskou rasu. Dejte mi bazuku a já vám ukážu, zač je toho loket.

Všichni kamarádi jsou v práci nebo ve škole. Nejhorší je ta samota. Pár kluků se ke mě sice hlásí, ale jsou tady poprvý. Vyklepaní, se strachem v očích. Hergot, to ze mě udělají chlapa jen dlouhý nekonečný měsíce chlastání a buzerování? "Když na tebe vyjde ten starej doktor, tak ten se nechá překecat, ale ta mladá doktorka je svině": lítají vzduchem zaručený doporučení. Myslím na Káču, představuju si, jak se kolem ní ochomejtají různý fešáci, ona jim nejdřív říká že ne, ale pak jednou podléhá. Smrťák je daleko, tak co. Jsem mladá, taky to potřebuju. Bůhví, co dělá zrovna on. Ale ne, Kačence věřím, to spíš sobě ne. Jdu na řadu.

Stojím jen v trenýrkách před komisí. Velkej zelenej žabák mi to prý konečně hezky spočítá. Napsaný mají všechno. Že jsem si z nich dělal loni srandu, že chci k vozový hradbě nebo k lučišníkům, že jsem pacifista a mám tak šílenej odpor ke zbraním, že z nich mám kopřivku. My z vás ale, pane vojíne, uděláme chlapa. Koukám, žádné další zdravotní záznamy (já vůl!), vymyslím pro vás něco speciálního. Na podobný typy máme v Opavě přichystaný spousty překvapení. Koukám mu do toho šklebu a mlčím. Najednou nejsem schopen slova. Já, kterej byl doslova proslavený svojí vyřídilkou. Pan ukecaný Smrťák je zticha. Amen.

Musím předvést dřep, loni jsem u něj naschvál padl na bok a dělal, že mám křeče. Letos nemůžu. Už tak mě ponížili víc, než by bylo záhodno. Musím za plentu. Samozřejmě jsem vyfasoval paní doktorku. Holka tak kolem třiceti, člověk by řekl, že bude mít trošku uznání. Ale je chladná jako ocel. Kamenná tvář, kterou nikdy nezapomenu. Sundej si trenýrky. Řeknu ne, ale přistoupí ke mě a jedním trhem mi je sundá. Chytne mě za něj a začne lehce honit. Třeba to nakonec nebude taková svině, jak se o ní říká. Dívá se mi do očí a když už si říkám, že by to šlo, tak mi s ním hodně tvrdě škubne a chytne mě drsně za koule - zmáčkne. Kurva to je bolest, vyjeknu. Za plentou se ozve od zelených hlav smích. Kurvy. Schopen. Sice nevím co, ale jsem schopen.

Čekáme před dveřmi a nějaká ženská v uniformě po nás chce, abychom se tvářili slavnostně. Prý je to pro nás čest. Bla,bla, bla. Di do prdele, cedím mezi zuby a ona ihned odbíhá žalovat. Vojíne pozor, mám si stoupnout před komisi. Naschvál hodím bok do strany, jak buzerant. Mimo jiný mě bolí mezi nohama. Jediný co si pamatuju, tak je slovo Opava. Zbytek nevnímám. Stejně jsou to kecy. Padá mi svět na hlavu, všechno je v hajzlu. Nejde o to, že bych to nezvládl, fyzičku mám výbornou, ale jsem zamilovanej až po uši. Pozdravím jako Švejk a pošlu je všechny do prdele. Otočím se a jdu ven.

Myslel jsem, že o mém odvodu nikdo neví, ale Sabath má kontakty všude. Když mě vidí, odlepí se od betonovýho soklu a podá mi cigáro. Já ale nekouřím, probleskne mi hlavou a zapaluji si. Motá se se mnou svět, ale na chvilku se uklidňuju. V hospodě sedíme tiše. Jsem totálně v prdeli. Na dně. Možná ještě níž. Jak já tohle řeknu Káče? Vždyť jsem ji tvrdil, že mám všechno pod kontrolou. Co teď bude s bytem nad řekou, s naší panenkou - dcerunkou s poměnkovýma očima? Co mě všechno čeká? Ptám se půllitru a Sabatha. Vždyť já bych ve válce stejně nepřežil, šel bych radši s protivníkem na pivo. Proč se zabíjet, žejo.

Chci bejt sám. Opouštím hospodu Na Rozvoji a jdu směr sídliště. Trošku se motám, ale přijde mi to málo. Kupuju v krámě dvě lahve rumu a sedám si na panely. Je něco po poledni a je tu prázdno. Slunce praží a já nechci bejt zelenej. Utíkám někam do lesa a najde mě až Káča, který všechno vypráví Sabath. Ležím ožralej, špinavej, s vlasy od listí na naší tajné mýtině. Chci tady umřít. V očích mám slzy a pokoušel jsem se zahrabat pod zem. Ještě, že má člověk kamarádky, který vždycky zachrání jeho rozervaný srdce. Jsem omyt a uložen. Tichá ukolébavka Candlemass a Kaččiny smutné oči. Propadám se do nekonečně hluboké jámy. Káča stojí nahoře a...

Do práce se musí a neustále dotazy na odvod a příběhy chlapů, jaký to je na vojně (vole, přišel deveťák...uff), mě doslova vytáčí. Často chodím do umývárky a chlemtám tam hektolitry studený vody. Konečně padla, ani nevím, co jsem dneska dělal. Stojím před bránou a netuším kam jít. Když je nouze nejvyšší, přijde pokaždý Kytka. "Tak, ty vole, studuj ne? Hlavu na to máš, tak jim utečeš": poradí mi a já mám takovou radost, že zase slyším aspoň trošku naděje, že s ním vykouřím pár spartek. Musím ho obejmout a směju se. 

Doma Annonce, otec s úsměvem a radostí, že ze mě bude voják. Stejně je to divná věc, zrovna on měl blbou vojnu, já, prvorozený daleko, viděl mě až po dvou letech. Ještě přesluhoval. Prohodil nějakou gumu výlohou. Celej já, jen si to nechce přiznat. Najdu v novinách inzerát na soukromou ekonomku. Dva roky nadstavba. Ty vole, přijímačky jsou za tři hodiny. Kousek od Hymrů. Beru do ruky žebradlo a vyrážím. Dobrý den a tak dále. Ano, vždycky jsem chtěl být ekonomem. Dvacet tisíc za rok není problém, beru dost, hlavně že budu s Káčou. Plácli jsme si, podepsali a ještě jsem dostal slevu. Svět je najednou krásnej, slečna sekretářka je nejen hezká, ale navíc si hodně sedneme (pak mi jednou v temných letech dokonce zachrání život, ale to až někdy jindy) a dá mi potvrzení pro vojenskou zprávu.

Jednám jak v akčním filmu. Volám z budky Sabatovi a už tu stojí jeho červený kabriolet felicia. Nasedám a deset minut před koncem pracovní doby přemluvím jednu totálně vypatlanou a zelenou slečnu, abych mohl vyplnit papíry k odkladu. Jako loni ji slibuju rande a nekonečnou lásku. Za mnou se směje Sabath. Ty vole, nebejt na světě ženský, tak zemřeš do půl roku. Má pravdu. Mám razítko a radost. Dávám slečně zelené obrovskýho francouzáka, ať má holka taky vlhký sny. Chutná po mentolu. Uff.

Náš příjezd k Hymrům je provázen fanfárami. Platím všechno všem. Mě nedostanou. Kdybyste viděli obličej Kačenky, která zachmuřená vstoupí do dveří a pak mi leží v náručí a pláče, asi byste se tvářili jako u happy endů v amerických filmech. Vypadalo to, že je před námi už jen ušlapaná cesta plná radosti. Když nad tím teď přemýšlím, tak si říkám, jak někdy bývají naše osudy spletité. Jak jsem ke všemu přišel jak slepý k houslím. Jaký jsem měl štěstí nebo spíš z prdele kliku.

Takhle opilej ke Káče nemůžu a stejně mě pořád bolí mezi nohama. Tak se zaklíním do Jany a řvu celou cestu na sídliště Sodoooom. Občas někdo vykoukne a zařve na mě z okna. Většinou takový ty hrdinní tatíci, co byli všichni na vojně a když na ně zařvu jdi do pííčeee, tak zalezou jak zpráskaný psi (asi z nich udělali fakt chlapáky, jen pořádně tvárný a posraný). Jsem k Janě možná až moc přítulnej a tak mě posílá domů. Má zase smutný oči. Tentokrát mi to ale vůbec nevadí. Hlavně, že nejsem zelenej.
................................................

Příběh sto čtyřicátý devátý - Navěky tvá

Seděla pod kaštanem a já bych se na ní díval klidně několik dní v kuse. Vlasy si dávala smyslně za uši, šustila stránkama. Asi jsem úchylnej, ale rajcují mě holky, co si čtou. Pak zvedla oči, koukla na mě a v pohledu se jí zračila směs touhy a strachu. Svatý týden před maturou. Loni jsem se tady na chalupě učil já. To je tak neskutečně dlouho, přitom jenom rok. Nikdy bych nevěřil, že se stejnou holkou, že si mě nechá. Vstala a šla pomalu ke mě.

"Já to neudělám, šíleně se bojím": schoulila se mi do náruče, holka moje citlivá. Patřila k dívkám, které si všechno berou, prožívají. Dobrota sama. Právě proto tě mám tolik rád. Utěšoval jsem ji, ale nemohl až do konce. Svatý týden se sešel s cyklem ženy. Slíbil jsem ti loni, že se o tebe postarám. Tak jsem odtahal na chalupu do Jizerek snad tunu potravin, nakoupil pivo na večer. Vzali jsme psa a já nasekal dříví. Neumím vařit a vařím, abys měla klid. 

Připálím vajíčka, puknou mi párky. Kuchař neumětel. Nedala na sobě nic znát. Nemůžu se na ty její kaštánkový oči koukat. Je moc smutná. Tak beru psa a touláme se po lesích. Beru si walkmana, šourám se kolem potoka, sbírám houby, o kterých mi říkala babička, že jsou jedlý už takhle na jaře a který k smrti nesnáším a zvedá se mi z nich od jedné dětské polootravy žaludek. Přesto je čistím, vařím s kapesníkem na nose. Málem se pozvracím, ale mám pro tebe smaženici. Hezky se najez, já jdu na zahradu a počkám až se chalupa vyvětrá. Chtěla mi dát pusu od všeho toho slizu, brrr. Nenechám se.

Syčení piva před chalupou, výr Ferda, co tu s námi byl i minulý rok. Taky parta netopýrů, ale hlavně ty a já. Potichu puštění Sodom, aby lufťáci nepyskovali. V noci jen tulení, tvá pusa dokáže divy, to už dávno vím. Někdo má holt talent. Pojď ke mě pod křídlo. Nemusíš se chvět, já tě vždycky ochráním. Maturitu uděláš, jsi chytrá jako lasička, ano ta, co nám leze pořád na půdu. Vím moc dobře, že se v noci budíš, chodíš chalupou a jsi celá nesvá. Ale já v tebe věřím. Na rozdíl ode mě máš v sobě sebereflexi a kázeň. Za chvíli budeš podle společnosti dospělá a místo vysoký školy chceš zůstat se mnou a rodit mi děti. Čím jsem si to zasloužil? 

Myslel jsem si, že to bude bez sexu divný. Že mi poleze testosteron ušima a že budu nevrlý. Jenže nebylo. Bylo to moc krásný, víš. Takhle nějak budeme spolu žít, až budeme starý a seschlí. Pořád si budeme povídat a jestli mi i pak ještě zašeptáš, že jsi navěky má, budu vědět, že jsem na tomhle světě nebyl zbytečně. A už se neboj, vezmu si volno v práci a kdyby ti to nechtěli dát (komu jinýmu, než tobě?), tak jim dám do držky - klidně celý komisi, ha! Ale teď prosím, když jsem v tvé přítomnosti, neumím být v klidu. Můžu, na prdelku? Miluju tě. 

Týden utíkal ve stejném rytmu a mimo několika ostrých horských bouřek byl poklidný. Možná až moc. Mluvil jsem na Káču jako našeptávač, uklidňoval ji, zkoušel, oplácel jsem jí to, co ona pro mě udělala před rokem. Jen jsme nechodili do hospody. Učení mučení. Doslova a do písmene.

Odevzdám Kačenku rodičům, popřeju ji dobrou noc a doma na ní myslím, i když mám před sebou poslední číslo časopisu Leo. Vidím jiná těla, ale její obličej. Kaštánkový oči. Konečně můžu jít spát.

Mám slíbenou dovolenou a od rána jsem na nervy. Veškerou energii jsem ti poslal. Dal ti pak před školou spoustu pus. A nezapomněl zmínit, že ti to v těch černých šatech moc sluší. Nejkrásnější nejkrásnější, nejvíc sexy holka. A moje. Následovalo několik hodin, který jsem strávil U Hymrů, kdy kvůli mě Pavel otevřel dřív. Pak mě vyzvedl Sabath a ostatní. Káča dělá maturitu, u toho musíme být všichni.

Před gymplem postávaly hloučky upravených rodičů. Babičky a tetičky. Tvůj táta napnutý a máma s hodně podobným pohledem jako máš ty. Už dávno věděli, že ta naše parta otrhaných ztracených duší je plná dobráků od kosti a že ty naše mimikry jen odrazují debily. 

Doteď před sebou vidím dřevěné oprýskané dveře, jak se rozrazí. Vyběhlo vás asi padesát, ale ty musíš jít jako vždy poslední. Jako princezna, moje budoucí královna. Ta chůze, udělala nebo ne? Ty potvůrko, ze mě si nemůžeš dělat srandu, já to prožíval víc než svoji maturitu. Cože, samý jedničky? Ze všeho? Ztratila ses mi v náručí a všechen ten nahromaděný tlak šel z tebe ven. Cítil jsem to, i na ramenou, protože pořád pláčeš, ty citlivko.

Táta s mámou a ty, v prvním voze a za nimi jak smrad parta džínových postav. Lahváče, rum a začala velká sláva. Jedete do restaurace Na Rozvoji, protože je víc nóbl, ale nakonec přemluvíte číšníka, aby tam pustil aspoň mě. Ostatní jsou už moc divocí. Sedíme u stolu, všichni záříme a já bych s tebou chtěl být aspoň na chvilku sám. Odkoukal jsem to z knížek a vůbec, jde to ze mě, z mýho srdce. "Tak už běžte, ale slibte mi, že to nepřeženete": viděla na nás paní Kačenková naší touhu po samotě.

Tak jsem ji odvlekl na Štěpánku do parku, kde jsou altánky. Šumělo nebe, v hlavě mi hučelo a tma na sebe nechala ještě dlouho čekat. Už jsem nemohl vydržet a tak jsem si tě vzal v těch drahých šatech a trošku je svojí vášní roztrhl. Neboj, Jana ti je zašije. Možná sis to představovala jinak, ale já poklekl a vytáhl ten prstýnek, na který jsem jak nějakej máklej romantik šetřil přes půl roku. Vybíral jsem ho sám. Dopředu jsem si vše přehrával dokola, až jsem nevěděl, jestli už jsem tě náhodou nepožádal o ruku dřív.

A mluvil jsem. O nás, o tom, jaký to se mnou budeš mít těžký, a že jsem ještě nikdy nikoho takhle nemiloval a že vím, že se ti občas zatoulám, ale už to dělat nebudu. Na jednom koleni, v tričku Vader. Jako nějakej zaláskovanej šlechtic. Pak bylo chvilku ticho.

"Já už myslela, že ti to nikdy nedojde, že se nikdy neodhodláš": plakala mi zase do tváře a pak mi řekla ANO a že bude navěky má. Chvála bláznovství. Muž a žena, bude metalová svatba. Ale ještě předtím si tě u vás doma rozbalím z těch šatů. Takhle divokou jsem ji snad ještě nezažil. 

Všichni na nás čekají U Hymrů a připadáme jim takoví nějací divní. Prcalík mluví o šukání, ale holky vše vycítí. To jako fakt, Smrťák se vyjádřil a tys řekla Káčo ano? Dějí se na světě zázraky. Pak už se jen oslavuje. Až do rána. Maturita i naše zasnoubení. Nový mladý život. Budoucnost. Malují se vzdušné zámky a já vidím na Káče, jak je spokojená. Překrásná, s kaštánkovýma očima. S jiskrou a pružností, které na ní tolik miluju. Nejradši jsem vždy na tobě, ale dneska chci, abys byla nahoře. Protože si tě chci vychutnat. Chci aby sis to dneska užila se vším všudy.

Jo, zase jsme všem utekli. Toho chlastu už na nás bylo moc. Tak já to dneska poprvý dělal s maturantkou (no tedy poprvý, ale zní to dobře, ne?). Koukala na prsten a otáčela ho na prstu. Jsi má, jen má, okroužkovaná. "Jsem, navěky tvá": řekla a já měl pocit, že umím létat. Fakt. 
--------------------------------------

Příběh sto padesátý - Na severu je život jinej

Nikam se mi nechtělo a byl jsem zpruzelej. Jenže co bych pro Káču neudělal, že ano? Vždyť jsme byli zasnoubení. Byli jsme jedním tělem a vlastně i duší. Pokud to tedy se ženskou jde. O tomhle jsem přemýšlel ve vlaku až někam do Všetat. Ležela mi v klíně a snažila se mi zlepšit náladu. Nebuď jak starej mrzout miláčku, uvidíš, že se ti to bude líbit. Slíbila totiž, jedné své kamarádce z Mostu, že se za ní po maturitě zajede podívat. A tak jsme se zase vydali na cestu.

Šíleně mě bolí hlava. Praktikovali jsme to teď již nějakou dobu tak, že jsme většinou pátky pařili s partou na panelech, po hospodách nebo na koncertech. Soboty ale byly naše. Většinou jsme vyráželi ještě brzy ráno, často opilí, směr chalupa. Tam byl klid a mohli jsme být jen sami. Občas jsme brali i Janu, protože jsme neměli to srdce ji nechávat samotnou. Bývaly to krásné víkendy. Sice divoké a náročné, ale tělo se tenkrát rychle zregenerovalo. Metal nám dával sílu.

"Tak už se usměj, já ti v Mělníku vyběhnu a koupím lahváče": řekla a rozzářila můj obličej. Ano, pivo je to, co nám chybí. Splnila slíbené a už jsme zase cinkali, dostávali se pomalu do nálady a tulili se jak dva lachtani. Pořád teď plánovala. Dopředu, hodně dopředu. Byt a dítě a moji školu, jak ji skloubím s prací. A já se smál, dělal si prdelky a měl všechno na háku. Vono všechno nějak dopadne, neboj. Je tady Děčín a Ústí. Poslední hezkej výhled z vlaku. Pak nás zahalí šero a smog. Jak tady může někdo vůbec žít? Už jen to nádraží v Mostu. Šílený panelák, desítky podivných postav s mrtvýma očima. Taky haldy a rypadla a nekonečný beton. 

Kamarádka Petra si přivedla Pavlu. Holky teda rozhodně nevypadaly jako světci. Spíš byly oblečené jako levné kurvičky. Petra chodila pár let s Káčou na gympl v Boleslavi, jenže pak začala blbnout a nechala toho. Takže klasika, objímání, možná až moc vřelé na první setkání. Cítil jsem z holek divný chvění. Mám na tohle v hlavě radar. Ale co, pěkný kobry, s nádhernejma prdelkama. Hned se probírala hudba, co spojuje lidi. Metal a metal. Když už nevíte o čem byste se bavili, tak tohle vždycky zabírá. Byl jsem jak trní mezi růžema. Nezajdeme někam na jedno? Tak jo.

Pajzl jak z knížek od pana Pelce. Unavený nasraný obličeje. Tohle je divnej kraj, lidi tu žijou jinak. V Boleslavi se stavělo, rekonstruovalo, budovalo. Tady se propouštělo a omezovala výroba. Vyrůstal jsem taky na sídlišti, ale to bylo zelený. V Mostě se potulovaly partičky, kterejm se každej vyhýbal i ve dne. Trošku mě z toho mrazilo, ale moc jsem to nevnímal, měl jsem okolo sebe tolik zadečků a poprsí, že jsem byl celej auf. Dali jsme pivo, okysličený jak limonádu. Otřepal jsem se a začal holky přemlouvat, jestli nepůjdeme někam jinam. 

Petra bydlela v bytě po babičce s Pavlou. Dvě panenky uprostřed betonu. Garsoniéra neurčité kategorie. Umakart a plechová vana. Čisto, ale chudo, až bylo člověku stydno. V lednici lahev čistého alkoholu bez původu. Jdu na záchod a cítím přes zeď jak se vedle hádají sousedi, facky pleskají, děti řvou - slyším jen strach a beznaděj. Vylezu ven a tam Petra. Hned se na mě vrhne a začne mě líbat o osahávat mezi nohama. Jsem v šoku, zase takovej fešák nejsem, většinou musím děvčata doslova ukecat. Normálně uteču. Jako srab. Nechci si dělat problémy, když teď budu brzy ženáč. Jsem rudej a Káča nic nepozná. A to přesto, že blekotám jak panic.

Musím někam ven. Ploužíme se sídlištěm jak smrad. Holky jsou po chlastu nějaký veselý a to je teprve kolem poledne. Měli byste se najíst. Zvu vás. Další hnusnej pajzl. Výčepák vypadá jak z hororu a na můj dotaz, co mají k jídlu mi přinese ferneta a pošle mě do hajzlu. Holt jinej kraj. Dáme dvě, já se málem z toho kyslíku pobliju a jde se do sámošky. Opět návrat do dětství. Nasraný prodavačky, před krámem party cikánů, který na mě koukají jak na magora. Prej jestli holky pasu. Chci je poslat do prdele, ale Pavla mě zarazí ruku a pošeptá, ať neblbnu, tady se hned tahají břitvy.  

Jde se do nějakýho bytu. Prej je to tam super. No nevím, válí se tam jen několik sjetých feťáků ve stavu, kdy sotva reagují na světlo. Je mi nabídnuto něco ke šňupání, ale odmítnu. Já piju jen pivo, občas rum. Káča je trošku vyděšená, čekala Petru asi v jiným stavu. Ta se zrovna plazí po Pavle, strkají si jazyky do krku a osahávají se. Pohled je to sice pěkný, nebýt bílé čáry před nimi na stole. "Seru na to, jedu domů": řeknu, ale Káča mě přemluví, abychom počkali. Večer je tu prý nějaký koncert, někde na periferii. Musíme zase vypadnout ven. 

Žmouláme v ruce papírek s adresou večerního koncertu. Nevíme, co do té doby budeme dělat. Jsem ochotný se sbalit, klidně nechat věci u Petry a Pavly a zdrhnout. Jenže moje milá víla je až moc hodná, asi i trošku naivní. Prý bývala Petra tak šíleně pohodová holka. Až do doby, co se jí zbláznila máma. Asi to mají v genech. Chodíme, pořád chodíme. Celé odpoledne. Občas sice zaparkujeme na nějaký terásce, ale všude se cítíme jako vetřelci, jako náplava, kterou tady nikdo nechce.

Je to spíš garáž než klub. Jména kapel po mě nechtějte, jsem rád, že si pamatuju, že byly tři. Spíš metalcore než metal, ale poměrně hojná účast. Šílené pařby pod pódiem se nezúčastním, paří se tady jinak. Agresivněji, výjimkou není přeražený nos, rozseklá hlava, naražená žebra. My máme taky rádi mosh-pit, ale jsme tak nějak ohleduplnější. Zde mi připadá, že je až moc nenávisti. Dělá se mi z toho blbě a chci pryč. Tak si sednu na betonovej sokl před klub, srkám lahváče a nevím, kde je Káča. Ztratila se mi holka moje. Potkávám ale Pavlu, která se na mě hned vrhá. Ty vole, to jsem fakt tak sexy, aby po mě šla půlka Mostu? Drogy asi dělají svoje. Nikdy bych nevěřil, že bych od sebe tak hezkou holku odstrčil, ale udělám to, je na mě moc hrrrr a sprostá. 

Vidím konečně její prdelku. Stojí u baru a kolem pasu má ruku asi 150 kg obra. Dneska jebe fakt všem. Co mi to děláš hergot? Nejdřív křiknu na Káču a jak se otočím, tak dostanu ránu, která by zabila vola. Asi jsem ji dostal správně, protože já jsem dnes fakt za vola. Musím se otřepat. Zaplať Satan, že je gorila pomalejší. Jdu mu po břichu, ale s ním to nic nedělá. Ani nevidím, že se kolem rozestoupili lidi a muzika utichla. Bude zábava a krev, konečně nějaký povyražení. Tohle je fakt divný posraný místo. Vykreju ránu do koulí. To by byla moje smrt. Brní mě ruka a mám normálně strach. Spojím ruce a udeřím kolosa přímo do hlavy. Chvilku se nic neděje a pak padá hora masa k zemi. Otočím se a než se chlapec zvedne, tak zdrhám pryč. Jsem tu sám, nemám za sebou kamarády. A věřím tomu, že by nikomu nedělalo problém mě nakonec vykostit.

Vypadám jak po boxerském zápase. Odulý, s modřinami a šílenou bolestí v hlavě. Chtělo by to pivo. Za rohem nás dobíhají Petra a Pavla. Mají ze mě hroznou prdel. Na Káče je vidět, že se bojí. Prej k ní přišel a na nic se neptal. Aha, takhle se tady balej holky. Uff. Jdu do non-stopu pro pivo. Musím se napít, bolí mě celej člověk a ještě se klepu. "Tak pojďme k vodě!": napadne Petru. Posílám jí do prdele, já chci jít spát. Tak prej ne. Když se ženský rozhodnou, tak co mám dělat? Káču s nima samotnou nenechám. 

Jede se autobusem plným šedivých postav. Punkáči, metalisti a další odrůdy. Pak kus pěšky. Je tam nějakej rybník, s pískem okolo. Nebo spíš zatopenej lom, díra do země. Kolem spousta mladých stromků. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, chybí už jen Ropák. Sedneme si na zem a pomalu se rozkoukávám. Nějací kluci tam mají pípu a hliníkový sudy teplýho piva. Aspoň něco, dneska budeme kamarádi. Trošku to začíná připomínat bakchanálie. Někdo už je svlečenej a šuká v remízku. Jdu se vychcat a za stromkem si to rozdávají dva kluci. Otřepu se sevře se mi zadek. Kam jsem se to dostal? 

Chráním si Káču, pořád za ní někdo chodí a chce ji. Kluci, holky, dvojice, trojice, úchylové, slizáci. Všichni si to rozdávají se všema a my dva mezi tím vším šukáním vypadáme jako šílení puritáni. Člověk zažil ledacos, ale tohle je na mě moc. Petra a Pavla mi vysvětlují, že by si to chtěly rozdat. Nejdřív prej já, pak Káča, nakonec dohromady. Chvíli se po mě plazí a naznačují přirážení. mají divný oči, jsou jak dva hadi, o kterejch vím, že by mě nakonec svejma tělama uškrtili, jako kudlanky, který by mě vysály a nakonec ukously hlavu. Tlačí mě rozkrok a vidím Kačenku, jak pláče. Hodím holky do písku a pošlu je do prdele. Krávy zfetovaný. Mám toho dost. Kupuju každýmu dvě piva na cestu a zdrháme.

Všude okolo jsou haldy, který se snaží zalesnit. Moc jim to nejde. Odpadky, špína, divnej puch. Taky smog. Tohle všechno ale vnímáme jen tak mimoděk. Chvíli se motáme, jsme rádi, že jsme vypadli z toho pekla. Má modrá víla se mi pořád dokola omlouvá. Musím ji políbit a obejmout. Chvěje se. A že by prý nesnesla, kdybych se s nima vyspal. Já bych tě taky nenechal. Dopijeme pod měsícem, na kopci ze sutiny a hlíny. Koukáme do toho šílenýho kraje, cítíme se hrozně sami. Jak dvě ztracený duše. Na Káču je toho moc a zase pláče. Holka moje citlivá. Mám chuť celej Most zapálit. Očistit jej ohněm.

Chvíli nevím jak pryč, ale pak uvidíme první panelák. Vedle obrovský rypadlo a kus ukrojené země. Pomalu střízlivím a všechny dnešní rány mi přicházejí k sobě. Občas mi hlavou problesknou holky, jak se kolem mě svíjí. Asi jsem propásl velkej sex, ale zase na druhou stranu jsem na sebe šíleně hrdej. Tohle až budu vyprávět klukům, tak mi nebudou věřit a budou mi nadávat, že jsem blbec. Asi jo, kdo ví? Jenže já už dal slib a chci bejt rovnej chlap. Jsem tak vychovanej. Okroužkovala sis mě, tak mám smůlu. Nebo spíš štěstí. 

Svítá a jsme rozhodnutí vypadnout i bez věcí. Sice tam zůstane v jednom ošklivém sídlištním bytě moje žebradlo a několik skvělých kazet, ale já už holky nechci vidět. Tak domluveno. Čekáme na vlak. V nádražce vyprošťovák. Je neděle a necítíme se vůbec svátečně. Konečně to jede. Ukazuji fuck off jednomu místnímu vágusovi. Zvedne jen líně hlavu a usměje se. Asi by chtěl z Mostu taky vypadnout. Na severu je život opravdu jinej. Povídáme si o tom cestou a jsme rádi, že jsme z toho srabu vypadli.

A Káče to samozřejmě vrtá hlavou a ptá se mě, jestli bych holkám fakt dal. Ujišťuju ji, že nikdy a za žádných okolností. Jsem si tím i docela jistej, i když vím, že by to chtělo hodně síly. Když jdeme pak ke Káče domů, svléknu ji už na chodbě. Je hodně divoká, jakoby mi chtěla dokázat, že vydá za dvě. Usínám a zdá se mi o nekonečném betonu. Utíkám před partou šílených amazonek, který mi ho chtějí uříznout. Probudím se a vidím, jak se na mě má milá dívá. Usměju se a jsem hrozně rád, že ji mám. 
----------------------------------------------

Příběh sto padesátý první - Megaděti

Hospoda U Dřeváka by měla být prohlášena za svatostánek a každej, kdo se do Boleslavi podívá, by ji měl navštívit. Je to pajzl jak se patří a stojí tu dodnes. Tenkrát v devadesátkách tam mířila spousta dělňasů i mániček. Po šichtě ve Škodovce. Většina dávala pivo a rum, případně zelenou. My se s Kytkou šetřili. Můj kamarád dělal v jiném oddělení a tak jsem na něj vždycky čekal. Dnes znovu se sluchátky na uších, s vlastnoručně složitě nahranou kompilací nejlepších skladeb Megadeth. Kolem se vznáší skoro nepropustný kouř a jak prd vidím, tak ke mě musí Kytka přijít skoro na metr, abych ho poznal. Sedím bokem, jak je mým zvykem. První páteční pivo, kniha od páně Asimova. Chtělo by to rum, dneska si ho zasloužíme.

Kytka sundává walkmana a jakoby tušil, co poslouchám, tak mi ihned říká, abych si dal něco pořádnýho. Byl jsem tenkrát už děsně tvrdej death metalista, ale thrash jsem pořád hrozně prožíval. S jednou velkou výjimkou. Nějak mi neseděla nová podoba Metallicy. Kurvy prodejný to pro mě byly. Taky důvod mnoha našich sporů s Kytkou. Jenže my jsme to všechno tolik neprožívali, spíš jsme se špičkovali, každýmu se líbí něco jinýho, no a co? Hlavní byly pivo. A na rovinu, každej chlap si potřebuje pořádně pokecat s jiným. 

Nějak jsme se kousli. Původně jsem si chtěl dát aspoň smažák, ale neměli ho. Místo toho další pivo a doma jsem jen zazvonil, že nepřijdu. Budu u Káčy, u Jany, u Kytky, u Sabatha nebo Prcalíka, blábolil jsem do kecafonu a máma se smála. Asi byla ráda, že vypadnu a bude klid aspoň ode mě. Stačil momentálně ultra pubertální bratr, který na to šel ale jinak než já. Užíral se v samotě, bez kamarádů a holek. Párkrát jsem ho vzal s sebou, aby se taky trošku otrkal, ale moc nemluvil, tak jsem ho radši nechával doma. Jeho problém.

Družstevník a lahváče, rum a konečně holky na panelech. Už si na tyhle naše dýchánky připadáme trošku starý, možná bychom měli všechno přenechat mladejm, jenže zvyk je železná košile. Chodíme sem spousty let a načerpali jsme tady takovejch informací a zážitků, že nám to dalo do života kolikrát víc než rodiče. Musím olíbat všechny modrý víly, takovej můj roztomilej zvyk. Jakobych si je značkoval. Ehm. 

"Co jste dneska poslouchali?": hodila do placu řečnickou otázku Káča. Ihned jsem vyhrkl, že Megadeth. Podívala se na mě, bože ty oči, a políbila mě vášnivě. "Já taky": vyhrkla. Zajímavá věc, většinou jsem drtil ve sluchátkách už věci, který jí tolik nevoněly. Ale na Megadeth, Slayer, německým thrashi, Anthrax, Panteře a samozřejmě Saxon a doomovkách jsme se vždycky shodli. Megadeth neměl rád skoro nikdo. Byla tenkrát hrozná móda na zrzka nadávat. S Káčou jsme moc nechápali proč. "Je to namyšlenej čůrák": nadnesl Prcalík a mě zvedl mandle, protože já Musteina vždycky považoval za obrovskou osobnost. Za  morouse, velkou hubu, jenže to tak nějak k metalu patří jako stará Vonásková k tomu svýmu tlustýmu jezevčíkovi.

"Opakuj to a nasereš mě": řval jsem já i alkohol ve mě. Všichni ztichli a čekali, co bude dál. Nebývalo moc zvykem, aby mi někdo oponoval. Možná jsem byl v některých věcech hovado, ale v hudbě jsem byl velmi tolerantní (a jsem dodnes). Tak nějak nechápu, proč by někdo nemohl poslouchat něco jinýho, než se líbí mě. Jenže jsem byl mladej a na Megadeth toto pravidlo neplatilo. Vždyť já týhle kapele zobal vždycky všechno z ruky. Byl a jsem ultrafan, dokonce jsem psal dopisy do fanklubu. Poštovné do USA stálo snad stovku. Nikdy mě nezajímaly moc videoklipy, ale měl jsem od Sabatha nahraných několik kazet. Prostě fanoušek, znáte to.

Neřekl to Prcalík, ale vstal Kytka, na kterýho jsem vždycky hrozně trpěl. A měl přechytralou přednášku. Naštval mě a já pak udělal jednu ze svých největších chyb v dosavadním životě. Ulítla mi ruka a svýmu kamarádovi od dětství, důvěrníkovi, mé vlastní pokrevní krvi, jsem dal facku. Aby se jako probral. Zmlkl, nazval mě ubožákem a odešel. Nastalou trapnou chvíli přerušila až Káča, která mi vynadala, že to jsem neměl. Byl jsem rozjetej, opilej a to lidi dělají špatný věci. Místo toho jsem si sedl úplně nahoru a vytáhl skoro celou flašku rumu. Všichni na mě byli naštvaní. Najednou jsem z metalu neudělal pohodu, ale byl jak nějakej zapšklej kritik, co si ho honí po večerech doma a plive kolem sebe jen jed. 

Už byla skoro půlnoc a Kačenka udělala tu chybu, že začala mému opilému já vyčítat. Byl jsem blbec na entou. Ani se mnou nechtěla spát. Všechno mi pomalu začalo docházet až druhý den ráno, cestou na chalupu. Už jsme o tom nemluvili, ale na Káče i Janě bylo vidět, že jsem to hodně přehnal. Kytka byl za celý můj život asi nejlepší kamarád. Kluk, se kterým jsem prožil víc než s vlastním bratrem. Hrozně chytrej a milej. A já mu debil takhle ublížil. Kvůli blbý hudbě. Byl to divnej víkend. Divná sobota i neděle. Dokonce i divnej sex. Nakonec jsem byl rád, že je zase pondělí. Celý týden mi vrtalo v hlavě svědomí. Kytku jsem zahlédl jen dvakrát, někde na obědě a v davu. Vyhýbali jsme se navzájem.

Konečně zase pátek a Dřevák čeká. Sedím na svým místě a nevím, jak se omluvit. Stejně nepřijde. Jak se má zachovat chlap? Kde vzít nějaký vzor? Nakonec přišel. Měl na sobě tričko Megadeth. Cítil jsem se strašně a vykoktal nesmělou omluvu. Řekl mi, abych to neřešil, že celý týden zrzka a jeho partu poslouchal. A že je to skvělá hudba, že je vzal na milost a že už je taky žere. Dali jsme ruma a už trošku připití se objali. Na panelech jsme řekli, že dnes paříme spolu a šli ke Kytkovi domů. Plná lednička a nekonečný rozhovor o hudbě, celou noc. Seděli jsme na balkóně, kouřili trávu a řvali texty Megadeth do sídliště.


Byl jsme dvě Megaděti, co se nemůžou nikdy opustit, protože opravdový kamarádství nesmí nic zničit. Probrali jsme tenkrát vlastně celý náš život. Veškerý metal, holky, smrt otce mýho kamaráda, Mirku i Káču. Byli jsme šíleně šťastný kluci. I přes tu facku, kterou už nikdo nikdy neřešil. Byla to naše společná zpověď. Kytka mě tenkrát nasměřoval v životě víc do hloubky, udělal mě o nějaký řád lepším. Svědomitějším. Otevřenějším. Jsem mu za to vlastně dodnes vděčný. Protože do té památné facky i večera jsem byl spíš flákač, otrhanej frajírek, co mu šlo jen o nějaký to pivo, muziku a sex. Jo, asi jsem trošku dospěl. Ne moc, ale začal jsem víc nad věcmi přemýšlet. Škoda, že jsem nevěděl, že má před sebou Kytka už jen půl roku života. Vážil bych si těch chvilek ještě víc.

Pokojem zněla "Youthanasia" a my jsme tak nějak šíleně spokojený. Ožralí jsme tedy notně, ale máme radost. Z toho, že jsme se udobřili. Mám tak skvělou náladu, že ze srandy několikrát pochválím Kytkovi i Metallicu. Řekne mi, že kvůli němu se nemusím přemáhat a dá mi takovou malou facku, spíš jen náznak. Nespali jsme a už na nás dole zvoní holky. Smějou se a jsou rády, že jsme se nezabili. Vypadá to na další den plný metalu. Co si přát víc?
--------------------------------------

Příběh sto padesátý druhý - Poklona, pane Hrabě

Očekával jsem klasický pijácký páteční večer. Nejdřív teráska u Krvavý hnáty, pak nějaké to řvaní v ulicích, muchlání s holkama a nakonec skončit u někoho v bytě a dopít mu veškerý zásoby v lednici. Jenže všechno bylo tentokrát jinak. Venku zářilo slunce jak obrovský pomeranč a holky se dohodly, že si vezmou šatičky. My pak byli s klukama celí diví, protože už v hospodě jsme se různě zasnívali, vytvářeli si v hlavách tisíce představ a příběhů, které s našima kopretinkama zažijeme. Pomalu se smrákalo, komáři vylezli ven a oštípali nás jak nějací upíři.

"Pojďte k nám, máma není doma": navrhla Jana, která měla výstřih budící ve všech rozpaky. Číšník při placení blekotal a málem jsme měli slevu, nebýt poctivého Kytky. Zavěšeni do sebe se potácíme svěží nocí, Prcalík předvádí jedno ze svých oblíbených čísel. Vyleze na popelnici, udělá holubičku a většinou padá hubou někam do trávy. Hrozně se tomu smějeme a já se snažím Káču zatáhnout do křoví. Brání se a dělá, že ne, že až večer a doma. Mě ale láká příroda, vábí mě její tajemno, chci být divoký. "Držte huby nebo vzbudíte sousedy!": syčí na nás Jana. Prcalík jejího napomenutí nedbá a šíleně se řehtá jménu na schránce - ing. Vocásek. 

Na balkoně mají teplý pivo, celou basu. V lednici ale i rum a ferneta. Zábava se pomalu rozjíždí, s klucíma střídáme v kazeťáku "Vulgar Display of Power" a "Far Beyond Driven". Jsme z Pantery totálně hotoví, snažíme se tvářit jako Phil a nikdo z nás nevytáhne ani trošku podobný hlas, jako má on. Jsme asi spíš pro smích, ale muzika už dávno přehlušila všechno. Práci, šedivý město, ale i obyčejné bolesti všedního dne. Rozpouštím vlasy z culíku a řádím jak pominutej. Prošlápnu Janě a její mámě gauč. "Hele, svedeme to na šukání, to je v pohodě": tlemí se Kytka.

Panenky šustí v kuchyni a odhánějí nás, když uždibujeme z dobrot, co připravují. Sáhnu Káče na zadek a jak jsme opilí, tak zapadneme do ložnice. Když jsem na ní, tak mám před sebou fotku Jany, co má její máma u postele. Jakoby se na nás dívala. Hergot, fakt že jo. Stojí ve dveřích a má smyslnej úsměv. Chvilku zalituju, že nejsem větší hovado. Je to ale jen okamžik. Už je to uděláno, už je to hotovo, notuje nám Prcalík a my se červenáme. Prej zahrajeme si flašku.

Dopiju rum, jako děsnej tvrďák, ale podlamují se mi nohy. "Hele, co to tady je?": vyhrkne do napětí roztočené lahve Kytka. Kniha básní od Francoise Villona ho zaujala natolik, že z ní začne předčítat. Jana a básně? Kdo by to byl řekl. Odhazují se svršky, koukáme křepelkám na prsa. Stydí se, ale to my taky. "A vlastně vůbec, čtete někdo nějaké básníky?": hodím do placu a najednou je v místnosti úplně jiná nálada. Naše trenýrky a kalhotky a podprsenky a Janiny obří dary jsou jen kulisou. Soustředíme se na knihy. Ano, uprostřed sídliště, rumu, piva a erotiky se řeší literatura. Zpočátku je to podivné, ale všichni jsou už v ráži, tak odhalují svoje oblíbence.

"Miluju Gellnera, ty jeho básně jsou tak šíleně smutný a negativní, že se s nima totálně ztotožňuju": pronese do právě končící skladby Pantery Kytka. Rozvine se debata. Koukám jak zjara. O tomhle jsme se tedy s klukama nikdy nebavili. Byli bychom za trapáky. Dám do éteru Bukowského. Jana zmizí vedle v pokoji. Ještě zahlédnu její zadek se zařízlýma kalhotkama. Káča mě kopne do holeně. Hlídá si mě čím dál tím víc. Prcalík se nám směje, že jsme chudáčkové, co čtou básničky. Posílám ho do prdele a cituju Všechny řitě světa i tu mou. 


"Tak abyste věděli, tak já je mám úplně všechny": rozloží před nás Jana hrdě jmenované básníky. Koukám vyjeveně. Fakt bych to od ní nečekal. Taky se jí nad ohmatanými knihami houpe obrovské poprsí. Spodní prádlo nespodní prádlo, erotika neerotika, jsme ztracení. Šustíme listama, předčítáme a nálada je úplně jiná než bylo původně zamýšleno. Pak tichounce promluví Kačenka: "Mě máma asi před měsícem přinesla taky sbírku básní": vyhrkne stydlivě. Jak ji znám, tak si četla pod peřinou a stejně jako já se do příběhů doslova ponořila. 

Zasní se a začne přednášet Blues pro bláznivou holku. Hraběho neznám, nějak mi unikl a je pro mě obrovskou novinkou. Koukám na svoji vílu jak uhranutý. Nejen já. Vlasy ji stékají po ramenou, má na sobě jen černou podprsenku v níž toho není příliš, ale je tak šíleně krásná, že si připadám jako v rauši. Z plných rtů jí plynou slova a dokonce i Prcalík, vtipálek za každou stranu, utichne. Na šíji jí vzrušením tepe krev. Je tak hrozně křehká, jako nemluvně, dívka - snová víla, zároveň žena - země, úroda, objetí, dobrota. Ona těm veršům věří, pláče u nich, prožívá je opravdově. 

Ospalé něžnosti, Romance, Infekce, Ty, Ukolébavka, Podzim i Variace na renesanční téma. Káča je umí všechny nazpaměť. Žije jimi. Jsou i její výpovědí. Vlastně nás všech. My, držky metalový, opilci a jdoucí pro vtip i pod oprátkou, jsme během jejího přednesu jak beránci, jezulátka. Nedáváme najevo slabost, protože se to u kluků nesluší, ale Jana s Mirkou brečí jako želvy. Pantera dohrála, flaška leží zahozena bokem. Jsme najednou střízliví nebo nám to tak aspoň připadá. Podivný večer uprostřed června. Naproti v domě kouří tlustej chlap v nátělníku. Chlupy mu lezou po zádech, někdo se vedle v bytě hádá, tříská nádobím a ve stoupačkách jsou asi démoni. Nevnímáme to, visíme na slovech pana Hraběho a kýváme rozvážně hlavama. Sníme či bdíme, jsme v jiném lepším světě. Bosi se necháme lechtat na chodidlech ostrými hroty veršů.

Chtěl bych umět napsat podobné básně, chtěl bych mít také takový talent. Místo toho mi padá Kačenka do náručí. Vyčerpaná, jako by složila náklaďák uhlí. Podivné spojení chlastu, erotiky našich krásných dívek, Pantery a básní se vlastně ani nedá moc popsat. Byl to ale večer, na který se nezapomíná. Neopakovatelný díky svému načasování, našemu věku a samozřejmě zrovna prožívaným náladám. 

Musíme tu křehkost spláchnout. Tak pijeme jako Dáni, znovu pouštíme Panteru, abychom přehlušili všechny naše práce, debily okolo, rozpadlý rodiny, strasti i problémy. Ukládám svoji panenku do peřin, hladím ji po tváři. Pamatuji si jen úryvky básniček, ale šeptám jí je do ucha, aby byla povolnější. Díky ti, pane Hrabě, Václave - za krásnej sex s Káčou, kterej byl jinej než obvykle. Možná bolestivější, ale úžasnej. Díky ti za proud slov, který mě provázel/zí dlouhá léta. Slyšel jsem z tvých veršů melodie. Kytary a klavír. 

Nemám asi ruce, necítím nohy. Co to se mnou je? Nemůžu se otočit. Vlezla k nám do postele Jana. Kdo to má vydržet? Proč holky vždycky tak krásně po ránu voní? Hladím je po vlasech a pokouším se proplést ven. Zamručí a obejmou mě. Ne, nikam nepůjdu, tohle vydržím a chci si pamatovat. Škoda, že mám v trenýrkách tak těsno.


Ranní snídaně je lahváč. Je jedenáct hodin. Sobotní sídliště je už dávno v plném proudu. Nechoďte mi tady v kalhotkách nebo se neudržím. Já a Káča a Jana běžíme na Staré město - za chvíli zavírají. Vybírám z kapsy poslední peníze, dáváme je na hromadu a kupujeme v knihkupectví všechno, co tam od Václava mají. V hospodě U Hymrů jsme potom jak klub čtenářů (zvu slečny na utopence - ošklíbají se nad kyselostí, ale splachují ji pivem hořkým a dávají mi pusinky, z kterých cítím hebkost). Pavel si z nás za výčepem dělá srandu, ale on ví prd. Na každou jeho hlášku o tom, že v hospodě se nečte a nejí, ale chlastá, se na sebe jen s holkama podíváme a usmějeme se. Víme své. Poklona, pane Hrabě! Zrovna teď, v tuhle hodinu jste tu s náma. Dejte si taky jedno a vyprávějte, prosím?!
----------------------------------------------------

Příběh sto padesátý třetí - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume I.

Káča měla po maturitě. Naše plány do budoucna byly smělé. Nechala si volný červen a konec května, odpočívala, chodila mi naproti do práce, toulala se se mnou po lesích a neustále řešila jak si zařídíme byt, kde na něj vezmeme a že až po prázdninách skončí brigády, nebylo by špatné na to skočit a pořídit si dítě. Malou holčičku s pomněnkovýma očima. Přikyvoval jsem a byl hrozně rád, že má v sobě má milá organizační talent a drží mě při zemi. Jinak bych se s klukama asi upil k smrti a neřešil nic jinýho než metal.

Bylo nebývale teplo a na panelech zněl kazeťák už od prvních študáků, kteří přicházeli brzy, až do půlnoci, to jsme odcházeli my, staří bardi. Kytka pokaždé s náručí tištěných metalových časopisů, různých undergroundových pokusů. Čerpal informace, neustále nás udivoval svými znalostmi a občas i trošku obtěžoval, protože jsme chtěli hlavně pivo pít a holky objímat. Přesto nám v našich dutých hlavách občas nějaká ta informace zůstala. Kytka, spojen s Janou, protože oni byli hlavní hybnou silou, nápadití a s nepřebernou paletou různých koncertů v hlavě. Brali jsme tenkrát docela slušné peníze, nebylo moc co řešit, jen řekni, vyber něco kamaráde a spočítej mi, kolik to bude stát. 

"Když myslíš, tak mám první nápad": ihned se chytil Kytka mé nabídky. Bodl prstem do časopisu a ukázal mi plakát - PUNGENT STENCH, MACABRE, BRUTAL TRUTH. "Jako dobrej nápad vole, ale to je zítra, jestli se teda nepletu": namítl jsem a ostatní lenivě přikyvovali hlavama. Nikomu se nechtělo pak druhý den vstávat. I když následoval pátek a ten se vždycky nějak překlepe. "Nebuďte lemry, kluci, my chceme zase někam vyrazit!": začala lobovat Jana. Ostatní holky se přidaly a my samozřejmě podlehli. Ještě se dohodlo, že jídlo připraví Káča, jednak je doma a jednak dělá nejlepší řízky. Bude výlet, bude metal, bude bordel! Původní zpruzelá nálada se měnila postupně v nadšení. Každý se už viděl, jak řádí pod pódiem a vůbec nikomu nevadilo, že zná jen Pungent Stench ode mě. Z pár poslechů, pro ostatní žádná velká srdcovka. 

Nemohl jsem usnout, hlavou se mi míhaly myšlenky na zítřejší (hergot, teď už podle budíka dnešní) cestu. Ráno jsem se vzbudil jak přejetej tankem. Žebradlo, jídlo neřešit, musel jsem se vrátit pro peníze, protože jsem hlava děravá a Kytka mi vynadal. "Tak jak, dobrý? Těšíš se?": optá se mě a plácneme si. "Jasně, bude to nářez": šineme si to jak dva otroci do škodovky. Kolem jdou davy dělníků a my vyvrhelové snad jediní neřešíme včerejší seriál v televizi. Píchnu si a málem usnu na ranní poradě. Konečně svačina a pískot Kytky před halou. Vylezu, dáme cigáro. Dýmáme, supíme nikotin a jsme děsně chytrý. Už jen pár hodin a razíme. Uff, máme to za sebou. Potkám holky z účtárny, zvou mě v pátek na diskotéku. Mě, co si jako myslí? Jsem snad nějakej Sagvan nebo co jako? 

U brány už na nás čekají. Celá kavalerie. Obtěžkáni lahvemi, jídlem a natěšení jako panicové na první sex. Vtípky, poskakování po ulici. Prcalík se vžívá do své role tanečníka a i když je brzké odpoledne, řádí jak pominutý. Musíme ho klidnit, jinak bychom nedorazili ani na nádraží. Vlaky jedou pomalu, nádražka je plná, tak dáme jen každý jedno točený na peróně. Půllitry vracíme čestně a spolehlivě. Paní výčepní nás má ráda. Kdo by neměl.

"Metáááál, kurváááá, metááál": řveme z otevřených okýnek, na kterých je upozornění, že se nemáme vyklánět. Ve Všetatech nastupujou nějaký metly z Mělníka. Obhlížíme si nášivky, hodnotíme trika, vyměňujeme lahváče. Nevím, co to tenkrát chlapci pili, ale bylo to kyselý jak prdel (normálně cítím tu pachuť na ústech), ale šťovík vypiju a dělám, že mi chutná. Jsem slušně vychovanej a na naše pivo jsem taky hrdej jak na vlastní mámu. Tak co. Když potká metalista metalistu, téma je jasné. Probírají se koncerty, co kdo kde provedl, kde se poblil, která holka je nejhezčí, která blbá. Normálka. Pohoda až do Prahy. Průvodčí si to sice úplně nemyslel, ale spravil to jeden lahváč. Zase tolik jsme neřvali, ne?

Matička Praha, ta kurva špinavá, nás přivítá zástupem vágusů, feťáků a kluků, co prodávají vlastní prdel. Asi si myslí, že jsme vidle, co neví jak to chodí a zkouší na nás nějaký fígle. "Di do prdele a nebo makat, nic nemám": vytočí Prcalíka, kterej už míří na nějakou trosku pěstí. Domluvím mu, přijeli jsme si užít, ne dělat problémy. Jsem momentálně zavěšenej do dvou holek z Mělníka. Nějak si sedneme, dobře se nám povídá. Lejou do mě rum a sotva pletu nohama. Káča je naštvaná. Proč se musíš na každým koncertu tak ožrat? Snažím se ji vysvětlit, že mám takovou radost, že prostě musím. Tak si dej taky. Dá si a já mám najednou kolem sebe dívky tři. Je to dobře, aspoň mě má kdo podpírat.

Vepředu jde Kytka s mapou. Za ním skupinka mělnických vlasáčů. Pak Prcalík, Prcalinka a Jana s Mirkou. Potom dlouho nic a nakonec já. Smrťáku, začínáš mě srát. Volají na mě, ale nedám se. Hraju si na film Horká kaše. Jako děsná prdel, ale třeba v metru nebo v tramvaji si to moc lidí nemyslí. Asi ten snímek neznají. Připadá mi, že bloudíme. Zmožen močím, kde to jen jde. Káča oči v sloup. Mám hroznou srandu z toho, že se klub jmenuje Tam tam. Vlastně se mi tam ani moc nelíbí. Ale dají mi pivo, posadí zatím do kouta a nechají zdřímnout. Pomůže to. Probudí mě totálně rozmrdanej bubeník z Macabre. Samozřejmě nevím, kdo to je, ale hrozně dobře si rozumíme. Někdo nás fotí, protože mě bere do náruče jako mimino. To by nám šlo. 

Začínají Brutal Truth. "Need to Control", pyčo. Šílenej masakr, spousta grindu, deathu. Totální bordel, zvukově docela v prdeli nebo mi to tak aspoň přijde. Alkohol spojenej s maniakální touhou ničit. Jsem zvíře, kapela taky. Padám vyčerpaný. Přijde mi to krátký a chci přídavek. Jsem jedinej. Mělnický metly šly kouřit a holky stojí vyděšeně v rohu. Paříme jen já, Kytka a nějaký dva Pražáci. Jdu si koupit CD. Tohle musím mít!

Má angličtina je lámaná jak od otroků česajících bavlnu. Nikomu to ale nevadí. Kytka exceluje, domluví se v pohodě a dokonce vtipkuje. Cítím se hrozně světovej, důležitej a drsnej. Musím kapelu fotit s holkama, prý na ně normálně moc nechodí. Aspoň jsem to tak pochopil. Nějakej místní trotl to zkouší na Káču, ale dostane ode mě jednu dělovou. Je moje a seš nepřijemnej, tak se nediv. Pražák natahuje a má v očích slzy. Jdu mu koupit pivo, aby viděl, že jsem charakter. 

MACABRE, tahle partička hudebních sériových vrahů, mě taky rozsekala. Vystoupení bylo mimo jiný neskutečně vtipný. Jedna grind deathová vražda následovala druhou. Zvukově se pán za aparátem vylepšil, čímž si vysloužil potlesk a pivo. Amíci fakt řezali tou správnou stranou nože. Hrozně mě to bavilo. Tančil jsem s Prcalíkem nekonečný pogo, několikrát jsme upadli a chvílema budili opravdu velký pozdvižení. Nádhera.

Když začali hrát PUNGENT STENCH, připadalo mi, že opilí jsou snad úplně všichni. My, kapely, zvukař, barmani a snad i uklízečka, kterou jsem zahlídl, jak vytírá poblitý dámský záchody. Byla to hniloba, jeden z těch koncertů, který si dlouho pamatujete a vyprávíte si o něm za zimních večerů v hospodě ještě několik let potom. Mě a Prcalíkovi už totálně hráblo a protože tyhle skladby jsem znal jak vlastní boty tak je - mosh-pit, skákání z pódia, neskutečný řvaní. Kapela i my jsme byli ve skvělý formě. Bylo to takový upřímný, syrový, opravdový. Na konci jsem skočil divoce do zdi a rozrazil si hlavu - harakiri, pyčo, ne?

Krev mi teče po čele, ale vůbec žádnou bolest necítím. Jsem pořád mimo, nemůžu se vzpamatovat. Tlemím se na celý kolo a Káča mi dává lehký facky, abych se probral. Mám rudý obličej, triko i kalhoty. Jako bych se vrátil z války. Překonal jsem jednu ze svých hranic. Vyčerpaný dostávám u výčepu pivo od kapel. Poplácávají nás po ramenou a my otáčíme a sázíme všem rumy. Musím na vzduch. Najdou mě jak sedím na lavičce v nějakým parčíku kousek od klubu. 

Kytka z nás sice vypadá nejlíp a nejstřízlivější, ale mapu má v noci pod lampami často obráceně. Možná i díky tomu nestihneme vlak do Boleslavi. Lehnu si před nádraží rozhodnutý, že tu přespím. Jenže jsou tu divný stíny plný teploušů a feťáků. Tak zabereme hrdinně jednu lavičku a když chodí holky na záchod, tak je hlídáme. Usnu hned jak nalezu do vagónu. Do práce přijdeme s Kytkou o hodinu dýl. Musíme ji tím pádem odpoledne nadělat. Přicházíme k sobě, bolí nás všechno, mě zaschly strupy na hlavě a začínají mě svědit. Párkrát si je strhnu a všichni ode mě odvracejí obličeje. 

Kytka si cestou z práce zapálí cigáro. "Hele, to byla jízda, co?": řekne rozvážně. "A to ani nevíš o tom, že za deset (nebo vlastně teď už za devět) dní jedeme na NAPALM DEATH, z těch se posereš!" Jsem v takovým stavu, že bych kývl na všechno. On je organizátor, tipař a vedoucí zájezdu. Snad přežiju, včera jsem měl namále.
--------------------------------------

Příběh sto padesátý čtvrtý - Červnový koncertní speciál roku 1994 - volume II.

Týden jsem musel Káče i kamarádům slibovat, že se zase neopiju jako minule. Ne, že by jim vadila solidní opička, ale prej jsem to přeháněl, šel ze mě strach a některý věci už byly přes čáru. Usmál jsem se a přísahal jako nejlepší pionýr. Někde vzadu v hlavě jsem ale tušil, že s tím budu mít asi velký problém. Pro mě nebyl koncert jen o muzice, ale taky o tom, že jsem vypadl z kolotoče práce, panely, práce, panely, sport. Kačenka o mě měla prostě strach. Hlavně z mých artistických kousků, divokého mosh-pitu a sklonu ožrat se jak hovado.

23. 6. 1994 jsem se držel vlastně až do Prahy. Cesta byla klasická, jeli jsme zase všichni, ale já jen usrkával pivo a držel se zkrátka. Jenže v Praze jsem potkal kamarády z Liberce. Jeli stejným vlakem co my, jen v jiném vagóně. A měli slivovici. Holky se mě pokoušely odtáhnout, ale nedal jsem se. Normálně jsem se urval ze řetězu a bylo mi úplně jedno, že Kačenka pláče a Jana s Mirkou ji utěšujou. Do pražské Pyramidy se šlo na můj vkus dost dlouho, proto jsem se s jedním Liberečákem utrhl a zapadli jsme do nějakýho pajzlu. Rum u výčepu, dlouho jsme se neviděli. Doporučil mi nějaký nový kapely, já si napsal jejich jména na druhou stranu lístku. Měli jsme čas, tak se notně popilo.


Vylezeme z hospody a hrozně se divíme, že dvou motajícím se postavám nikdo nechce prozradit cestu. Blábolíme, řveme, nadáváme jak dva vesničani na namyšlený Pražáky. Nakonec se nad námi slituje nějaká vychlastaná mánička a určí nám spoje a směr. Před klubem potkáváme naši i libereckou partu. Káča mi zase vynadá a já dělám šílenýho tvrďáka, že mi to je jedno. Vlastně ani moc netuším, jak se dostanu dovnitř. Ani si nepamatuju, jestli před Entombed někdo hrál. Myslím, že asi ne nebo jsem je propásl/propil.

Když na pódium vylezl L-G Petrov, věděl jsem, že bude peklo. Bylo. Totální. Zničující. "Wolverine Blues" jsem měl už dlouhou dobu vysoko ve svém žebříčku neustále omílaných kazet, tak jsem znal každý tón, každé slovo. Ani jsem tenkrát netušil, že se přede mnou cituje z death metalové bible. Byl jsem zase v tom. Mimo. Totálně v jiné dimenzi. Chlast a metal. Šílenství. Ztracený v hluku, mezi ostrými kytarami. Lezu na pódium a nějaká gorila mě hází do davu. Chci mu dát do držky, ale někdo mě strhává dolů. Otočím se a za mnou holky. Ony mě normálně stráží jak andělé. Jsem blbec, ale výčitky budu mít až po koncertě. Dopařím, vypustím duší a jdu se jim omluvit.

Přepálil jsem začátek, tak na Napalm Death víceméně stojím a trošku se bojím. Lidi na ně paří jinak, víc agresivněji. Taky mi jejich muzika zase tolik nevoní. Grind jsem tenkrát neposlouchal vůbec a znal od nich jen pár notoricky profláklých, do death metalu hozených skladeb. Taky dostanu od nějakýho magora loktem přímo do nosu a mám před sebou hvězdičky. Jdu radši s Káčou ven a snažím se ji udobřit. Moc mi to nejde, prý jestli se nesrovnám, tak si mě nevezme. Achjo, proč si pořád dělám problémy tam, kde bych neměl? Jenže já byl mladej a pěkně rozervanej. Skočím dovnitř pro pivo a zahlídnu Kytku, jak se s někým pere. Od tý doby jsme vždycky říkávali, že na Napalmy se to pokaždý serve. Vytáhnu kamaráda z chumlu debilů a rozlejou mi pivo. Musím pro nový. Kluka Kytkovýho - omlácenýho, najdu až u Káčy venku. Smrká krev.

To jsme zase dopadli. Rozlámaný, pomlácený, Prcalíkovi někdo prošlápl koleno, dodnes slyším to křupnutí, když jsem mu ho nahazoval (neřvi vole!). Banda veteránů vracejících se z fronty. Aspoň, že nám neujel vlak. Odvedu Káču domů a pořád se jí snažím rozveselit. Moc se mi to nedaří, usměje se až ve chvíli, kdy jí slíbím, že s ní pojedu sám na nějaký THERAPY? nebo jak se ta kapela jmenuje. Koupila si někde v hudebninách jejich desku a viděla v Pyramidě plakát. Bylo mi to jedno, hlavně, že mi dala na rozloučenou pusu a konečně jsem na její tváři viděl přívětivost. Odpustila by mi asi všechno. Protože mě měla ráda takovýho jaký jsem byl. Spát dneska asi moc nebudu, ale nevadí, cestou na sídliště si prozpěvuju. 
-----------------------------------

Příběh sto padesátý pátý - Červencový koncertní speciál roku 1994 - volume III.

Splnil jsem, co jsem splnil. Nikdo jiný s náma stejně nechtěl vyrazit. Therapy? z naší party nikdo neposlouchal. A já chtěl Káče udělat radost. Vždyť už si toho se mnou zkusila dost. Všechny ty moje alkoholový výstupy, občasný rvačky i blbý kecy. Tak jsme se udělali pro sebe. Když si to vezmu kolem a kolem, tak to byl vlastně úplně první koncert, na který jsme jeli s Kačenkou sami. Jen my dva. Přemýšlím o tom, jaké to bude a vůbec mi to v práci neutíká. Čeká na mě před bránou. S taškou plnou jídla. Abychom prý vydrželi. 

Jsme propletení v jeden celek. Klepou pod námi kolejové pražce. Mezi líbáním a muchlováním cucáme pivka. Vypráví mi o novém albu Troublegum a já jediný co vím a znám, tak je obal, na kterém je někdo, kdo má hlavu v odpadkovém koši. Jinak jedu na blind. Dělám si srandičky, že dneska přišli kdysi do Čech dva "zvěrozvěsti" Cyril a Metoděj a místo toho, abychom uctili jejich památku, tak jedeme do Prahy na koncert. Vidím na Kačence, jak je mi vděčná. Chápu to, znám ten pocit, když nějakou hudbu milujete, musíte mít všechny desky kapely a koncert je pro vás snem. Vždyť už dlouho jsem byl na světě mimo jiný proto, abych svý víle sny plnil.

Je na nás asi hezký pohled, všichni jsou okolo moc milí. Radí nám cestu, odvedou nás na tramvaj. Asi bych si na to zvykl, úplně něco jinýho, než když jedeme jako parta ožralejch smradlavejch výrostků. Cítíme se tak nějak hrozně dospěle. Ruka v ruce, krok sladěný ve stejném rytmu. Září jí oči, lesknou se touhou a těšením na koncert. Jsme před Tam Tamem. Před klubem postávají úplně jiní lidé, než býváme zvyklí. Takoví solidnější, zamyšlenější. Sice se tolik nesmějou, ale má to něco do sebe. Vlezeme dovnitř a jdeme si stoupnout do fronty na pivo. Napadá mě, jak je všechno takové spořádané, dokonce ani nikdo nenadává, že to slečně za výčepem dlouho trvá.

Stojíme nejdřív v koutě, zakousnuti do sebe, objímáme se, zajíždím své milé za džíny. Pružné tělo se kolem mě obepíná a já zapomínám na celý svět. Nikdo nás tu nezná, jsme jen my dva a za chvilku i hudba. Therapy? jsou zde. Dozvídám se, že zpěvák se jmenuje Andy a jak nevím o kapela vůbec nic, tak mi stačí, když promluví. Zvláštní hlas, zajímavej. Jdeme pod pódium. Pak mi přes páteř přejede mráz. Možná se mi zastaví i srdce. Zase ten krásně úžasnej a trošku bolestivej pocit. Z repráků duní první skladba a mám asi hubu dokořán, protože něco tak divokýho, divnýho a zároveň smutnýho a nádhernýho, jsem snad ještě neslyšel. Vidím před sebou periferii nějakýho severoirskýho města. Procházíme se spolu s kapelou a kolem všechno hoří. (pro zajímavost, Kačenka měla při koncertě podobný prožitek)

Nowhere. Hellbelly. Unbeliever. Ale i všechny ostatní skladby. Něco úžasnýho. Stojím jak zkamenělý a naslouchám s nábožnou úctou. Tohle je obrovská hudba. Dokonalá, nedivím se Káče, že je miluje. Držím ji za ruku a projíždějí skrz nás elektrické výboje. Ano, plakali jsme ke konci oba dva. Nechtěl jsem, aby mě má víla takhle viděla, tak pořád odkláním tvář, ale ubrečený jsou o hodně větší tvrďáci okolo, tak se najednou nestydím. Řvou snad všichni. Jeden flák střídá druhý a koncert se pomalu chýlí ke konci. Objímáme se ještě dlouho po tom, co už se dávno nehraje. Kupuju Káče triko i CD, co ještě nemá. Září štěstím a já taky, protože člověk má vždycky větší radost z úsměvů toho druhého.

Jdeme tichou Prahou. Světla svítí a máme čas. Necháme naschvál ujet vlak. Abychom si celou noc prodloužili. Nechceme, aby to někdy skončilo. Touláme se ulicemi, nasloucháme opilcům, proplétáme se mezi tisíci odlesků světel. Kouzelné město, okamžiky, které si vrýváme do hlavy, hýčkáme si každý okamžik. Proud slov směřuje k prožité kráse - koncertu, ale taky k bytu, který už by to chtělo, k budoucnosti. Lavička před nádražím, usíná mi na rameni. Ne, tohle nesmí nikdy skončit. Ani ve vlaku, ani u Káči doma, v objetí.

Ráno je spíš po poledni. Míchaná vajíčka a slanina, dneska vařím já. Připálím vždycky všechno, ale je to na krásu. Pro mě, ty nepotřebuješ, jsi dnes zase nádherná. Co si pustíme? Volba je jasná. Therapy?. Pojď ještě na chvilku ke mě. Nikdy se neopustíme, jo? Vyprávíme si o koncertě, pořád dokola. Snažíme se prožité uchovat, zakonzervovat. Přeruší nás až Jana, která zuřivě zvoní u dveří. Tak co vy hrdličky, jak bylo? Nadechneme se a vyprávíme. Záříme pak ještě několik dní.

----------------------------------

Příběh sto padesátý šestý - Modrý drak

"Tak kde jsi? Jedem!": volám a troubím na Káču. Sousedky vylézají a kroutí hlavama. Posílám jim pusu a beru své modré víle bágly. "To je super, jak si sehnal tak krásnou barvu?": směje se na mě a já bych pro ní v ten moment udělal všechno na světě. Musím jí vyprávět, jak jsem přes otce (to bylo šílený!) koupil starou Škodu 120. V provedení GLS, nejluxusnější verze, prej. Nejhorší bylo dostat auto do fabriky, na tajno, aby mi jej přestříkali.

Můj milý chlebodárce sekal zrovna dobrotu a byl celej říčnej mi pomoc. Že když už nejdu na tu vojnu, tak budu aspoň chlap, že budu mít auto - tvé jméno budiž Modrý drak, pokřtím jej. Kdyby jen věděl, že já ho chci hlavně na cesty na chalupu a na muchování s Káčou, protože sehnat místo, kde bychom na to mohli vlítnout, bylo čím dál tím horší. Byt byl ještě v dalekých plánech a v autě na nás aspoň nepršelo. Získal jsem krásnou modř, určenou výhradně pro Británii. Stálo nás to dvě basy piva. Nedávno jsem pozůstalé vyschlé pixly, určené na opravy nátěru, na chalupě vyhazoval. 

Machruju, že mám i pátý převodový stupeň a naložený auto děsně řve. Zastavíme u Jany před domem. Je čas, ta než se vyhrabe, tak bychom si mohli střihnout klidně dvě čísla. Káča mi sahá na šaltrpáku. Ehm. Děláme, že jsme Amíci, co koukaj do kraje a jsou zakouslí do sebe ve starý fordce. Jenže ve škodověnce je málo místa a nějak se tam nevejdeme. Leknu se a ihned vyměknu. Ťuká na nás rozesmátá Jana. První výlet v novém autě - směr chalupa. Připoutat prosím dámy. Čeká vás víkend, na který nezapomenete. 

Jedu po starý silnici, nejdřív rovinka až někam za Mnichovo Hradiště. Cítím se šíleně dospělej, chvílema tak i mluvím a holky se mi smějou. Pořád se k sobě naklánějí a něco si šeptají. Mám pak pocit, že probírají mě. Jsem ale uveden z omylu. Nejsem středobodem vesmíru. Soustředím se na jízdu, ale nemůžu odtrhnout oči od výstřihu Jany, který se mi promítá do zpětného zrcátka. Dneska zabíjí. Musím ji to říct a protlemíme se až k Turnovu. 

"Že nás vezmeš na Kopaninu?": žebroní děvčátka, panenky moje a jak jsem rozjetej a blahosklonnej, tak samozřejmě ano. Vystoupíme a jsme jak partička Francouzů. Nebo to tak aspoň cítím. Můj vůz značky Škoda byl koupen s jednou podmínkou, že v něm bude kazeťák. Obejdeme Kopaninu a řekněte mi, kdo by nechtěl Sodom do hlavy? Přidej hlasitost! Činím tak a zároveň s přímou úměrou i šlapu na plyn. Škodověnka kvílí v kopcích. Náhon na zadek jí dává zabrat. Hele, hospůdka, zastav!

A tak trpím nad malinovou limonádou. Holky mi naschvál dávají pusy od pivní pěny a dostávají se do náladičky, až budíme u místních příliš pozornosti. Jsme jak pocestní, co se jen mihnou, ale zanechají po sobě stopu. Usmívám se přiblble a působíme jak postavy z knížek Hemingwayových. Ošklivý chlapec s lupy na očích, džíska a roztrhanost sama. Triko Vader seprané a řídké. Teď ještě od tatarky ke smažáku (co jiného jíst na cestách?). To když se Jana naschvál naklonila tak, až jsem se zakuckal. Mám rád prsa tvá, krásná dívko, cituji ještě sám sebe a už musíme. 

To je ale pohodička, v klidu si nakoupit, kufr pivem naplnit a netahat se s tím v báglech jak šerpové, pochvalujeme si. Větráme, větráme, větráme starý chalupářský zatuchlý puch. Okna i duše dokořán. Poletují mi tu v kalhotkách, že prý se musí převléknout. Nevadí mi to, usednu, dám trošku ruma a dívám se jak mi tančí mezi starými stěnami. Vysmáté, mlaďounké a hebké a tak šíleně hodné, že se zasním. Vidím před sebou prdelky a kalhotky zařízlé mezi půlky, taky poprsí, nadskakující a proudy vlasů. Jsou jak divoká řeka. Pobublávající, jako začátek porno filmů, jako opravdové lesní víly. Jen občas vidím na Janě smutný, jakoby do sebe zahleděný záblesk v očích. 

Ze snění a představ mě vytrhne rána polštářem. Nejsme na bitvu už staří? NE! Dvě proti jednomu. Končíme na hromadě, kdy mě svléknou a navoní nějakým sajrajtem. Uteču za chalupu. Ale dohoní mě (chci!) a zatáhnou dovnitř. Sousedka zamumlá něco o Sodomě a Gomoře, ale pošlu ji pusinku na čelíčko. To vždycky zabírá. Už mě nechte holky, dáme pivo ne? Instaluju gramec a jde se na to. Metal a pivo a dlouhý povídání. Probírají se koncerty, já a Káča a Janiny debilové, co se s nima pokouší pořád chodit. Jsem moc rád, že mé dívky nekvokají, ale baví se normálně. Měl já to ale fakt štěstí. Potkat tenkrát jako spousta kamarádů nějaké ty slépky, asi bych ženské plémě zavrhl.

Jenže holky jsou super, skvělý. A dělají mi dobrůtky, hýčkají si mě. Jen mě musí přemluvit, abych nasekal dříví. Zatopím tedy a jakmile se zešeří, nanosím vodu do staré plechové vany, kde se malej Smrťáček kdysi koupal ještě s růžovou prdelkou. Chci odejít, být jen šmírákem vedle v pokoji, ale prý ne, nám to nevadí. Máme už fakt dost upito. Tak si sednu do křesla po dědovi a koukám, jak si lejou vodu na záda, myjí si prsa a zadečky a vůbec se přede mnou nestydí. Říkám jim, že podobný filmy se mi vždycky líbily, ale mám na to prý zapomenout. 

Každopádně mě tak rozdovádí, že musím Káču odnést jak neandrtálec přes rameno nahoru na půdu. Je rozdováděná, lehce připitá a šeptá mi při tom do ucha, jak se mi líbily. Joj, divočím. Je pružná, svíjí se jak lasička, vlasy máme propletené do sebe. Chci ji dopřát ještě chvilku, tak myslím na spalovací motor - sání, stlačení, ještě ne! výbuch, výfuk. A dole pak sedí Jana, pořád červeňoučká a rozehřátá koupáním a pláče. Obejmu ji a jdu ven, tohle je o ženských a do toho nemám co mluvit. Sedím na lavičce, dlouhej kouř, trošku rumu a pivo. Kolem létají netopýři, sousedovic doga občas zabublá a já myslím na budoucnost.

Celý víkend je o kráse. O výletech v modrém drakovi značky Škoda. O štelování motoru v prudkých kopcích, protože občas přerývavě pokašlává. Jsem pak od oleje, špíny a musím zase nanosit vanu (být sám tak se nemeju, proč?). O metalu na gramci, na kterém střídáme kapely dle chuti a nálady. O bosých nohou holek, když ráno vstanou a jdou rosou jen tak, pouze v metalových mých tričkách nahrazujících noční košile a kalhotkách. Spíme ve třech, protože Jana je strašpytel a musím ji i v noci doprovázet na záchod. Nějak mi to ani nevadí, jen prý mluvím ze sna, navrhuju nějaký prasárny a vůbec jsem děsně roztomilej.

Knedlíky plněné uzeným, s místním zelím. Mana to nejlahodnější je podávána na rozhledně Černé Studnici. Koukáme do kraje, pohádáme se, jakým směrem jsou asi tak panely v Mladé Boleslavi - máááváááméé vááám kááámááárááádííí!? Holky mi předvádí, jak jí nanuka jako orální sex. Uff. To je fakt děsná sranda - no jasně, ještě si u toho dejte kozy k sobě. Tady jsme pěšky a domů se dostaneme až pozdě večer, protože já mám v sobě tolik příběhů z dětství a kolem je takové množství hospod, které jim musím ukázat, že nám to prostě nedá. A sedíme v šerých horských putykách, srkáme místní piva a pálenku. Kolem je tak nějak čisto, nezkaženo. Drsně, ale hrozně milo. Poskakujeme jak hříbata po lesních pěšinách, zavěšeni do sebe, opilí, líbající se, líbající se do krku, ohmatávající se navzájem (jen nevím, proč Káča Janě pokaždé zarazí ruku, mířící do mého klína, proč, nechápu?). Připadá mi to víc než sex.

Máme domluvené znamení, dva překřížené prsty. Když zazní, stahuje se Jana smutně do kouta a my s Káčou vyrážíme nahoru. Jsme asi hodně slyšet v dřevěné chalupě, ale je nám to tak nějak jedno. Spousta piva a odpočinku mají za následek naši divokost. Jako bych pokaždé držel v ruce rozžhavený kus železa. Básníci píší o vláčnosti dívek a já opět poznávám, o čem je řeč. Jediným lehkým problémem je spaní, když se omylem (nebo možná i podvědomě) přitisknu i k Janě - voňavá je všude. Je tma jak v pytli a já vás poznám jen podle prsou, dělám si srandu. Odpovědí je mi také něco o pytli, ale je to sprostý, tak si to nechám pro sebe.

Nějak takhle, na chalupě v horách, bez teplé vody a televize, jsem si tenkrát představoval ráj. Vlastně ani nevím, čím jsem si ho zasloužil. Dělo se to a bylo to něco překrásnýho. Já, kdysi samej beďar - typ neduživý intelektuál, najednou získal ve vsi pověst nadsamce. Prdelky moje, panenky a krasotinky samozřejmě ještě všechno přiživovaly. Teda Kubo, říká sousedka, takovej chcípak si byl a nejednou samá holka, to bych do tebe neřekla. Dozvídám se a pýřím se jak páv. Víly se ke mě ještě naschvál přivinou, jako že fakt jo a ožužlávaj mi ušní lalůčky - hergot už taky. Uff.

Domů se nám nechce, jedeme až večer, když už dávno vypadli všichni lufťáci. I ta blonďatá divoženka z Prahy, kterou jsem dycinky tolik chtěl, ale byl jsem ji jen pro smích. Prej, dej si odchod. Teď se sama na chalupě nudila a byla se několikrát zeptat, co a jak a kde a jak se máme. Jenže Jana a Káča si mě bránily jak saně. A máš to, kdybys ke mě byla ve třinácti milejší, mohlas bejt taky v mým harému. Řeknu jí a ona uraženě, namyšleně, tak jak to umí jen holky z hlavního města, odejde. Káča jí ještě ukáže fuck off, protože ona je Barbie a ty jak známo ženský většinou rozcupují na kusy.

Auto vrní, cesta utíká, ale naschvál jedu pomalu, abychom si všechno pořádně užili - prodloužili. Je vedro a když vyložíme Janu, tak se ještě nekonečně dlouho pusinkujeme a ošaháváme u Káči před barákem. Potom už jen parkuju na sídlišti před domem, pohladím tajně modrého draka po dveřích. Já vím, úchylný a směšný, jenže já byl rád, že nás dovezl. Hlavu mám do noci plnou holek. Ty vlasy, bože ty vlasy. Myslím na ně i pod peřinou. Dnes nechám časák s nahotinkama s klidem pod matrací.
------------------------------



Příběh sto padesátý sedmý - Slečna Blběna

V létě mě to, asi jako každého, štvalo v práci nejvíc. Spousta lidí měla dovolenou, továrna jela tak nějak na půl plynu a my jsme se, když to jen trošku šlo, sčuchli s Kytkou a pořádali ve stínu haly kouřové dýchánky. On se svačinou, já hladový, ale neustále s nějakou hláškou na rtech. Kecali jsme o muzice, o našich holkách, taková ta líná letní rozmluva, jen tak, aby se neřeklo. Popoháněli jsme ručičky hodin, abychom mohli co nejdřív vypadnout a vyrazit na kolech se vykoupat na Švarďák.

"Ty vole, ona se tam snad opaluje nahoře bez, koukej": ukazoval na protější střechu Kytka, který viděl asi o osmdesát procent lépe než já. Mžoural jsem, ale neviděl jsem nic. Co byste řekli? Jasně, že jsme to museli prozkoumat. Vylezli jsme po kovovém žebříku, šourali se opatrně po eternitové střeše a dávali bacha, abychom krásku nevyplašili. Konečně jsem ji poznal. A kurva, zašeptal jsem, protože to byla slečna Blběna ze skladu. Jméno si už nepamatuju, ale ta přezdívka byla dokonalá.

Představte si ženu snů. Mladou pružnou blondýnu s exkluzivním poprsím, krásným zadečkem a tváří anděla. Klidně mohla stát modelem malířům. Taky po ní všichni bláznili. A jak byla tupější, tak dala snad každýmu. Mě ne, já ji nechtěl. Jenže znáte to, člověk najednou začne přemýšlet úplně něčím jiným, než mozkem. Asi jsme tak naprogramovaný. "Jo, to je ta ze skladu, jak o ní Prcalík říká, že má nasráno v hlavě a že by ji šukal, ale musela by mu slíbit, že nepromluví": došlo všechno i Kytkovi.

Zbystřila nás, vůbec se nesnažila zakrýt. My pro ni byly dvě metly, vágusové, někdo ze světa, do kterýho nepatřila. Usmála se a já prohodil pár vtipných poznámek. Přisedli jsme si, občas na sebe překvapeně s Kytkou koukli, protože naše holky byly chytrý a rozumný, tady zůstával občas člověk rozpačitý, cože to jako říká? Takový hlouposti. Ano, byla jednodušší, ale taky bezprostřední, připomínala malé děti. Ale smála se hlasitým zvučným hýkavým smíchem sebeblbějším vtipům (což dělá každému chlapovi, snad mimo mě, dobře). Prostě Blběna. A hlavně mi dala svačinu, měl jsem hlad jako vlk.

I stalo se pravidlem, že když to jenom trošku šlo, tak jsme za ní chodili do skladu (jako vlastně všichni) a ještě raději na střechu, protože nám ukazovala své tělo - namažete mě? Krásná, byla opravdu moc krásná. A my se pýřili, čechrali si pírka, byli jak trubečci nebo tetřevové. Týden se chýlil ke konci a slečna Blběna z ničeho nic, že jde v pátek večer na zábavu do Semčic na koupaliště. Že tam má kámošky a ať přijedeme.

Tohle se muselo projednat. Normálně bychom skončili buď u Sabatha doma a řešili muziku nebo U Hymrů a řešili to samé. Ale holky chtěly mít svůj večírek s vínem a potom s nima stejně nic nebylo, tak se řeklo ano. Samozřejmě, tělo a prdýlka a poprsí slečny Blběny k tomu přispěly značným dílem.

U Dřeváka venku na stojáka máme sraz a Prcalík přijde zase jako poslední. Už v sobě máme nějaký to pivo a kecáme o sto šest. "Do čeho jste mě zase navrtali? Moc dobře víte, jak tyhle vidlácký zábavy nesnáším": ukázal nám na plakátě názvy kapel, ze kterých jsme měli husí kůži. Jde vo kozy blbečku, dáme pivo, pokecáme, bude prdel. A už se jelo. Cesta trvá asi dvacet minut, ale každej musel vysát jednoho lahváče. To je povinnost.

Vystoupíme a už z dálky slyšíme jak někdo ladí. Moc mu to nejde, Prcalík to chce otočit a jít do prdele. Přesvědčíme ho až pivem v místní putyce. Ta už je plná semčických i přespolních džísek. Potkáme pár metalových kamarádů, tak je dobře. Zábavové kapely je taky serou, ale občas prý zahrají něco normálního. Je to ale spíš náplast. Kam taky jinam chodit, žejo?

Koupaliště je krásné, hned jak zaplatíme, je u mě slečna Blběna a houf kamarádek. Přijeli kluci z města. Holky jsou fakt nádherný modelky, jako bych je vybíral do harému osobně. Pevná těla, poctivý zadky, prsa a v očích tisíce příslibů. Hned si mě bere pod křídlo jedna černovláska a jdeme na panáka. Na Prcalíkovi i Kytkovi je vidět, že jim taky není nic proti srsti. Jednoduše si nás rozeberou a povídáme. První skladby, jde se trsat i přes odpor k hudbě samotné. Co by člověk pro princezny neudělal. 

Další songy, mezi to hity Michala Davida a všichni se diví, že si jdeme sednout. To už je moc. Opilá Blběna se mě ptá, jestli nechceme k ní domů, že má prázdný dům. Říkám, že zatím ne, ještě je brzy. Je navátá a pořád se mě ptá, jestli se mi líbí. To víš že jo! Jenže víš, já jsem zadanej. Takovejch už bylo, odpoví zkušeně. U ploužáků se snad i stydím, střídají si nás, tulí se, asi se očekává, že za chvilku zasuneme.

Vše vyřeší jeden místní traktorista (jako bych Prcalíka nevaroval), který má na mého kamaráda kecy. Ten se samozřejmě nedá. Jsou to jejich holky, my jsme zasraný Pražáci (proč zase!?) a dostaneme do držky. Uff. Tahám Prcalíka z chumlu lidí, nasazuji pár chvatů z karate. Chvíli je klid a chci pryč. Blběna nás dobíhá a ať počkáme. Jde se k nim. Dostanu mezi dveřma nějakej šílenej přepálenej alkohol. Málem mi vylezou oči z důlků. Je to masakr. Ještě si pamatuju, jak se po holkách totálně našrot válím, sahám jim na prdelky a určuju pořadí, jak za mnou budou chodit šukat. Pak se ve mě něco zlomí a nevím o sobě.

Bílé světlo, vedro a já nemám nic na sobě. Jak tohle vysvětlím Káče? Blběna z jedný strany, černovláska z druhý. Kurva já jsem debil, naskakují výčitky a opice. Blonďatá Krasomila se ke mě přitulí, sáhne mi mezi nohy a já uteču. Jdu kouřit na terasu. Za chvíli je u mě Kytka i Prcalík. Dopadli stejně. Snídá se tiše a celý je to hrozně divný, teda až do chvíle, kdy nám slečny semčické prozradí, že se nic nestalo. Že chtěly, ale my se tak ožrali, že jsme nebyli ničeho schopní. Jdu blejt, ale mezi rozhovory s keramikou se usmívám. Uvědomím si, že vlastně nedokážu bejt nevěrnej. Asi je to blbý, možná i trapný, ale styděl bych se sám před sebou. Nebo dám na tu zasranou morálku. Nechci Káče ublížit.

Vesnická pohostinnost je něco úžasného. Prdelky jako by jí měly v genech. Snídaně králů, vyjedená spíž. Už se smějeme, máme blbý kecy a je nám vůbec dobře. Loučíme se, jsme rádi, že to nakonec takhle dopadlo. Vykračujeme si vesnicí, jako kdyby nám patřila. Autobus jede až za chvilku, tak dáváme jedno vyprošťovací v konzumu. Sedneme si na schůdky a najednou ke mě přijde takovej asi dvacetiletej střízlík a dá mi z ničeho nic dělovku do obličeje. Spustí se mi krev z nosu a on na mě hystericky řve, že Blběnu miluje už od školky. Pak začne brečet a tak mu dáme napít. Neboj vole, mi ti ji nezprznili, ani nejíme malý děti. My se jen ožrali a dělali kraviny.

Káča je ještě rozespalá a hned mě žene do koupelny. Musím ji všechno říct, ty úplně ostrý detaily vynechávám, ale ona mě zná. Chvíli se mi kouká do očí a pak mě pohladí. Dostanu náplast na přeraženej nos a asi tisíc pusinek. Chce se milovat. Musím, chci, pojď rychle. Zajímavý je, že na rozdíl od chvilek, kdy jsem sám, tak na Blběnu vůbec nemyslím. 
---------------------------------------------

Příběh sto padesátý osmý - Sen noci metalové

Každej, kdo se poprvé pořádně zamiloval kolem sedmnáctýho roku života, moc dobře ví, že nejkrásnější chvíle bývají, když je dvojice o samotě. Měl jsem Kačenky plnou hlavu a nebyli jsme žádnou výjimkou. Parta sice v našich životech stále znamenala šíleně mnoho, ale nebyla už logicky na úplně prvním místě. Skvělý bylo, že jsme byli všichni hezky napárovaní. Tedy kromě Jany, které se nedařilo pořád "potkat toho pravýho". Léto páně 1994 bylo svým způsobem (tedy až na tragický konec, ke kterému se pořád nějak nechci podvědomě blížit, ale asi se mu už brzy nevyhnu) úžasné. Plné slunce, vody, lesů, přírody a samozřejmě všude přítomného metalu.

Jeden takový osamocený víkend jsme zažili s Káčou jak jinak na chalupě v Jizerských horách. Rodiče nám zmizeli někde na dovolených, ti moji s sebou vzali i bráchu a nám byly přehřáté byty města spíše nepříjemné. Lákala nás svoboda, chození na boso, dlouhý rozmluvy na lavičce před chalupou, šustění netopýřích křídel, srnky na louce, rybíz a maliny a potom pusy, umolousané od lesního ovoce a tolik sladké. 

Měli jsme všechno krásně nacvičené. Troubím před domem, dopředu jsem naplnil kufr zásobami. Jedeme po starý silnici, protože se krásně klikatí a v kopcích máme oblíbené hospůdky na malinovku (jo tu s tím dehtem), pivo a smažák. Sousedi nás zdraví, jak se máte, tady je taky neskutečný vedro. Větráme a vybalujeme jak jídlo, tak jeden druhého. Natrhneme peřiny, jsme zpocení až běda a lehnutí do potoka ledové horské vody nás donutí k vyjeknutí. Já a ona, muž a žena. Už se známe, jsme jedno tělo i duše. Doplňujeme se snad u všeho. Sekáme louku i dříví, první den se vždycky maká, aby byl pak klid.

Vytáhnu kazeťák a naláduju tam Sodom, Kreator a Vader s Obituary. Pokouším se do půl těla zpívat s kapelama a koutkem oka zahlédnu, jak mě Káča sleduje. Usmívá se a když se přede mnou ohne při sbírání polínek, nemůžu zase jinak. Ležíme v posteli, jíme chleba se sádlem a cibulí. Povídáme a je nám šílený vedro. Navrhuji koupaliště v Lučanech nad Nisou. Schváleno, sbaleno, jdeme. Kolem domu mé babičky, která nás zatáhne ihned dovnitř, olíbá a málem umačká. Půjčuje nám starý batoh snad po pašerácích a naplní ho masem, klobásami, pečivem, ovocem, vodou i slivovicí. Prý po koupání vyhládne.

Pohladím stařenku po vráskách, obejmu ji a loučíme se. Mává nám šátkem jak z pohádky. Moje bábi, ta jenž mě naučila tolik věcí a v jejíž sukních jsem se kdysi schovával jako capart. Teď už jsem ale chlap, ne? Navrhuji zkratku, co je delší, ale zase vede lesem, kolem opuštěného strašidelného mlýna. Sundáváme ihned boty, jak dva hippiesáci, Káča trylkuje, srší mládím, normálně jí nestačím. Pobíhá po lesní pěšině, skáče mi po jehličí jako opravdová víla v džínových kraťasech a tílku Sodom. Bez podprdy, že prej ji stejně nepotřebuje a má prázdniny. Nejsem proti.

Bývali tenkrát na horách lidé hodní, milí a jadrní. Viděli dvojici z města, usmáli se, vodu nabídli, občas štrůdl. Jen tak, protože touhle cestou už dlouho nikdo nešel a prohodit pár slov s pocestnými je vždy příjemné pro obě strany. Musíme do kopce, kolem pily a vleku. Před námi se otevře staré koupaliště, s dřevěnou boudou a výčepem. Pár převlékáren s vytlačenými suky po stranách. Leháme hned do stínu. Ručníky na trávě, skáču hned do vody. Stojí tam, jako snad každá ženská a osměluje se. Dělá mi to samozřejmě neskutečně dobře, že ječí, že křičí -  si blbeeeeejjj, nechtohooo, je to studený....

Má pravdu, voda skrz koupaliště jen protéká. Vystavujeme se chvilku na slunce. Ale až po mém rochnění, několika bazénech. Dejte mi jakokouliv vodní plochu a jsem hned v ní. Vodomil obecný. Lachtan a potápník. Taky skokánek s prknem, kde se prsí pár místních. Hážu naschvál kufra, pak placáka, mám z toho neskutečnou srandu. Takhle se teď skáče v Praze, volové. Jdeme na pivo. Objednávám první a najednou zjišťuju, že za výčepem je kamarád z Liberce. Na brigádě. S manželkou a kazeťákem vytaženým na maximum. Dává samý dobroty. 

Pár rodin si stěžuje, že je metal moc nahlas, ale on se jen usmívá. Večer prej přijdou další kámoši a až se setmí, tak zapojej aparáty a trošku si zahlomozí. Není co řešit. Spát se dneska asi moc nebude. Odpoledne je program jasný. Voda plus pivo. Občas, když vylezu ze stínu, mě praští kamarád alkohol do palice. Káča mě krotí, ale známe svý lidi. Chodím si objednávat songy na přání a jsem normálně vykouslej. Usínám ve stínu a když se probudím, tak vidím na lavičce Káču a kolem ní pět kluků, co dělají ramena. Směje se jejich vtipům a mě bodne u srdce. 

A tak mám blbý žárlivý kecy. Odsekne mi. Jdu teda na pivko (ale pozoruju ji ostřížím zrakem, rozhodnut, že kdyby se nějakej tajtrdlík přiblížil až moc, tak ho sejmu) a scházíme se s mojí milou, až když přichází tma. Kluci museli domů a z horských chalup vylézá jiná sebranka. Vlasatí, metaláci a máničky ze širokého okolí. Zdravíme se, hudba je naší krmí, spolu s pivem. Jsem ve svým živlu, popisuju koncerty, co jsem viděl, machruju se svojí sbírkou kazet (tenkrát si ještě pamatuju, co přesně mám, včetně labelů, chyb v textech apod.) a konečně je u mě Káča, aby mě doplňovala a tulila se. Už se na ní nezlobím. Je mladá, krásná, je jasný, že je o ní zájem. Přesto si nějaký to zažbrblání neodpustím. Vlepí mi ale pusu jak vrata a je dobře.

Čtveřice opilých maníků zapojuje agregáty. Ladí nebo se o to spíš snaží. Prej thrash, ale je to spíš zábavovka do punku. Ale nekritizuju, nechci je naštvat. Hodně to prožívají, mají velký sny, který asi nikdy neuskuteční, protože u nich nadšení vítězí nad talentem a sebekázní. Půjčuju si basu a hážu tam pár kousků o Ramones, Motorhead. Pán za inprovizovanýma škopkama sice nestíhá, ale je to tak nějak jedno. Řvu jako kráva a překřičím i bučící krávy naproti na louce. Mistři mají po zkoušce a tak se pije. Stejně jim to jde o hodně líp.

Martin z Liberce, který to tady má celý na starosti, má velmi slušnou sbírku kazet. Blízkost Polska a jejich trhů je hodně znát. Ty vole, ty tady máš i Protector? To čumím. Najednou se mezi posečenými kopci vznáší pečlivě vybraný metal. Popadá mě deja vu, bere mě skvělá nálada. Pařím, skáču oblečený do koupaliště. Holky a kluci, co se před chvílí vůbec neznali, jsou najednou největší kamarádi. Díky hudbě, pohodě, horám a létu. Otevírám batoh, dělíme se o všechno. Martin naráží dalšího suda. Dneska to bude dlouhý. My ale nemůžeme jít v noci lesem domů, zabloudili bychom.

Nabídnou nám přespání v boudě, co stojí kousek nad výčepem. Házíme si tam věci a mě to samo nedá a hned prubneme, jestli palandy dobře stojí. Káča pak vyryje na zeď naše iniciály a já se na ně po letech zajedu s rodinou podívat. Jsou tam dodnes. Jde se pít. Hodně, spíš vrcholově chlastat. Někdo nablije do dětskýho bazénku, Martin nadává a pak všechno vzdává. Kazeťák je na plný koule a divím se, že jsme ještě všechno nezapálili. Masakr.

Někdo usne venku, někdo odejde v naději, že najde cestu domů. Chci se rozloučit s Martinem, ale zrovna bere zezadu svoji manželku, která u toho děsně řve. Dělám si z nich prdelky a prohekám se v imitaci až k naší boudě. Padnu naznak, mimo palandu a usnu. Probudí mě bouřka uprostřed letní noci. Káča má strach, jsem tedy jejím hromosvodem. Stulí se do klubíčka, jako kočka obecná divoká. Alkohol je náhle pryč a když dobleská a dobouří, je vzduch čistý a vlhký. Musíme čůrat. Překročíme jednoho spáče, co nedošel ke žlábku. Zakloním se a vidím hvězdy. Nebe je jako zázrakem čisté.

Jen poslouchám, Kačenka má povídavou. Kývu hlavou, ale slova moc nevnímám. Nasávám spíše melodii, dívám se na rty a šíji, kde tepe krev. Je to celé sen a nebo skutečnost? Divím se pořád, jak je možný, že zrovna já mám tak nádhernou holku? Vždyť si ji nezasloužím. Je ticho a já nevím, co říct. Tak se jen usměju, vezmu ji do náručí a svléknu. Skáčeme do ledové vody. Nazí jak zákon káže. Adam Adamovič a Eva Krasněna. Blázni? Asi ano. Ale usnout nahatí a hanbatí v boudě je tak děsně krásný, že nejdřív nemůžu spát.

Ráno je bolavé jen trochu. Slunce nás vytáhne a málem si zapomeneme obléct plavky. Osvěženi, ona s krůpějemi vody na krku, ve žlábku i na prdelce, já, který mám 60 kg a klepu se jak ratlík. Dej nám pivo bože - Martine!, křičíme a všechny budíme. Je teprve sobota! Na chalupu nemusíme, chceme všechno zažít ještě jednou, tak nám ohřej prosím klobásky a jedeme dál. Sny noci metalových se budou i dnes vznášet mezi kopci. Můžu prosím na rozjezd Vader? Nikdo nic nenamítá a já jsem šťastný jako blecha. Mám všechno, co potřebuju. Úžasnou holku, metal v uších a pivo. Víc ani nechci. Pojď do vody! Usrknu ještě pěny a házím jí z náruče přímo doprostřed vší té krásy. Ani si nestihne sundat tílko. 
--------------------------------------------------------

Příběh sto padesátý devátý - Hlavy jako míče

Připadali jsme si jako děsný rakeťáci. Po práci v továrně je potřeba se restartovat. Pivo U Dřeváka to jistí. Dáme dvě, tři a dneska bude klasika. Už se těšíme. Léto sice přálo osamoceným toulkám s děvčaty, výletům a slunění u vody, ale metal si nevybírá. Když ho žiješ, tak jinej nebudeš. Není čas na pózy, kecy a rozmluvy s debilama. Nutno stále hledat nové smečky, nasávat další a další alba. Jsem moc rád, že žiju ve stínu Kytky a Sabatha. Možná si to ani pořádně neuvědomuju, ale mám obrovský štěstí. Jinak bych točil dokola pár desek a pak si jednou jako starej drbal pleš, cože jsem to všechno propásl?

K některým novinkám se člověk dostal hned po uvedení, na jiné přišel třeba až po letech. Taky často nějakou skupinu jen tak odsoudil, kvůli zvuku, zpěvu, vizáži. Po pár měsících se znovu vrátil a propadl jí. Byl jsem jen obyčejným fanouškem, vždycky spíš poslouchal stylem líbí-nelíbí, srdce u mě často vítězilo nad rozumem. Nechtělo se mi nad takovou velkou radostí jako je hudba přemýšlet. Na druhou stranu, měl jsem všechno z první ruky, často mi Kytka nebo Sabath album doslova vnutili, protože věděli, že jsem hlava otevřená, ne jako Prcalík, kterej byl se vším hned hotovej.

Panely čekaly, lahváče cinkaly. My kluci už trošku rozevlátí, veselí a v předtuše něčeho velkého. Holky švitořící, zrovna si přinesly novej plakát nějaký německý kapely, kde měli muzikanti šíleně obrovský kučeravý účesy a řešily, jestli jsou sexy nebo ne. "Nekoukejte na buzny, když tu máte nás": zahlásil Prcalík, mladší křepelky tím vyplašil a naše víly rozesmál. Pilo se na pátek, na Sodom, pak na Kreator a já s Kytkou ještě asi na dalších deset kapel. Začínalo lézt do hlavy divné stvoření jménem chlast. Snažili jsme se ho oddálit kazeťákem vyhuleným naplno, tichým kouřením v nedalekém lesíku, i dlouhou rozmluvou o Panteře, ale nějak to nepomáhalo. Buď na mol, vybuduješ kapitalismus, řekl ještě s pozvednutou pravicí s lahváčem Kytka a pak uprostřed věty usnul. 

Otočil jsem jej na bok, vyděšen nekonečnými zprávami o zpěvácích, co se pořád dusili zvratky, povolal jsem Mirku, ať se o svého milého postará. Krásný to člověk, řeknu jí ještě, momentálně indisponován a opravdu blijící. Jeho ženušinka na mě koukne, řekne něco o tom, že bychom neměli tak chlastat, když je noc ještě mladá, ale to už neslyším. Potřebuju Káču. Mám trudomyslnou. Je toho na mě nějak všude kolem moc. Rodina v neustálém rozkladu, v práci samej chytrej a já nemám kromě Káči, party a metalu vůbec nic. Na podzim budu plnoletej a jsem chudej jak myš. Sice beru slušný prachy, ale nějak jsem se ještě nedonutil na nic šetřit.

Žiju metalem. To je bez debat. Filozofuju, jak to už opilí lidé dělají. Káča mi bere obličej do dlaní a ptá se mě, jestli jsme nezapomněli na toho Sabatha, že nás zval na večírek k němu. A kurva, to víš že jsem hlava děravá. Chytne mě amok, sbírám Kytku, fackuju ho, že máme skluz. Moc mě nevnímá, ale nakonec se nechá přemluvit. Nebo spíš odnést přes celé město až k plynárně do Sabathova království. Ten má ženu někde na Moravě a na stole plné lahve kořaly. Trošku nás seřve, ale kámo, přece si nečekal, že zrovna my dorazíme brzy. Dáváme lahvový, chladivý, lokavý, hořký jako radost z chmele.

Jak známo jest, náš kamarád byl technický guru. A jako takový nám i sobě nahrával na videokazety Headbangers Ball. Pořad to metalový. Usadíme se ve starých křeslech, jsme napnutí, jak v kině na nějaký erotice. Taky hlásíme, jestli bude slečna Dolly Buster nebo Emanuela. Prej dej tam Samanthu Fox. Docela bych nějakej takovej film/klip s kozama bral, abych pravdu řekl, klipy mě nikdy moc nebraly, já byl dycinky spíš na zvuk. Ale na obrazovce začalo zrnit, Sabath se postavil před nás a každý klip nebo rozhovor uvedl jak v kině, kde se dává jen samý umění. Měli jsme z něj prdel, ale je taky fakt, že třeba klipy Pantery, Carcass, Napalm Death, Vader a Pestilence si pamatuji dodnes. Posledně jmenované jsem si díky tomuhle pořadu vlastně pro sebe objevil.

Skvělé rozhovory Rikiho Rachtamana, které nám skoro zase střízlivý Kytka neuměle překládal, spousta nových informací. Najednou byly veškerý persony, ke kterým jsme vzhlíželi a znali je jen z časáků, případně z jeviště, uvolněný a pokorný. Odpovídaly na otázky, občas nás štvaly, někdy to byly pózy až hrůza, ale to tak nějak k tomu všechno patřilo. Třeba pro mě památné rozhovory s Henry Rollinsem, s Phillem Anselmem, Nickem Holmesem. Vynikající záležitosti. Nedávno mi kamarád opravil videorekordér a těch pár svých kazet jsem si přehrál. I dnes mají sílu a není to jen o nostalgii. Kapely měly tenkrát co říct. Vyjadřovaly to, co si myslíme i my, metalová chamraď ze sídliště. Byly sice tisíce kilometrů daleko, ale mluvili stejnou řečí jako my.

Mám rád Sepulturu a spolu s Vader, Panterou a Pestilence se stanou nejhranějšími klipy celého večera s Headbangers Ball. Samozřejmě se hodně pije a tak máme za chvilku hlavy jak míče. Jednu chvíli si myslím, že ty postavy kolem mě nemají krky a driblují koulema opentlenýma pačesy o zem. Musím si sednout, udělá se mi blbě a Káča si sedne jako na moje koleno, začne přirážet do rytmu a má z toho hroznou srandu. Prcalík, když to vidí, tak mě chytne za vlasy, zakloní mé volátko a vylije půlku lahve Drápaniny do hrdla. Zakuckám se, zvednu, zahrozím a padnu hubou na zem. Lesknou se mi oči a mám pocit, že hořím. 

Každej dostaneme od Sabatha jednoho lahváče na rozloučenou a rozhodně nejsme ten večer příkladnými mladými začínajícími kapitalisty a podnikateli, jako naši spolužáci a známí. Jsme normální sběř, která místo toho, aby hromadila chechtáky, tak zevluje ulicemi, šplhá po lampách, močí, kde to jen jde a hlavně předvádí pózy ze všech viděných klipů. Trošku mi jebne a začnu si hrát na hrobníka. A že máme dneska na hřbitově Den otevřených hrobů. Kousek za obchodním domem Máj, dnes rájem butiků s nošeným zbožím z Itálie a pračkou na mafiánský prachy, přelezeme zídku. Skáču mezi hroby a předvádím neskutečnou pařbu. 

Moc daleko ale nedojdu, protože se z márnice vyřítí opravdový hrobník s násadou od lopaty. Jsem sice opilý, ale taky o šedesát kilo lehčí. Uhýbám ranám, mám z pána neskutečnou prdel, kluci s holkama sedí na zdi a tlemí se mi. Tedy až do doby, kdy díky nepozornosti dostanu ránu do žeber. S výkřikem metal nikdy nezemře přeskakuji několik hrobů a pádím k východu, za kamarády bych se nevyšplhal. Zakopnu o popelnici s vyhozenými kytkami, ale zvednu se a už se nezastavím. Těch kurev, kreténů, debilů, magorů a satanistů, co za mnou letí, bych se nedopočítal.

Ještě dáme cígo a pak už si nás holky rozeberou. Pořád bych dokola řešil všechny klipy, co jsem viděl, ale Káča mě místo toho plísní, cože jsem to zase udělal za kravinu. No co, jsem mladý a nezkušený, jsem jako nevybouřený hříbě, říkám jí, ale má se mnou kříž, to je jasný.


Čechrá mi vlasy a nechá mě povídat. Vidím na ní, jak se jí klíží oči a jak by raději muchlování, ale já jsem všeho toho metalu děsně plnej a musí to ven. Pak už spí a já stejně melu dál, jako by tam ani nebyla. Doslova se ukecám ke spánku. Zdá se mi o tom, že máme všichni opravdu hlavy jako míče, že s nima paříme, driblujeme a nosíme si je pod pažema. S mojí hrajou kluci bowling a když sejmu vždycky všechny kuželky, tak vidím, že na každé je napsáno jméno některé mé oblíbené kapely. Prý hrozně křičím ze spaní. To se ale dozvím až ráno, když snídáme a já se těším na další seanci u Sabatha.
--------------------------------------------------

Příběh sto šedesátý - Lodyhy a blizny

Milé ženy a dívky, když jsme chodívali s klucíma ulicí a zevlovali jsme z nudy, tak jsme po vás neustále koukali. Říkali jsme vám kobry, panenky, divošky, prdelky, smutnice, chrtice, někdy i tlamy, když jste nás okřikly. Byli jsme neomalení, sprostí, často hloupí, ale pokaždé jsme to mysleli v dobrém. Každý chtěl mít svoji lodyhu nebo bliznu a nebo klidně obě dvě. V pubertě, narvaní testosteronem, jsme ale nejvíc milovali vás, oblečené v džínových vestách, v kraťáskách, ze kterých vám koukaly kousky prdelek. 

Měly jste to (a často ještě máte) s náma vopravdu těžký, to nezastíráme. Pořád jsme kecali o muzice, nutili vás chodit dlouhý štreky na koncerty, často jsme se opili a byli pak neskutečným přívěškem, za který jste se styděly. Nechápu, já bych to s náma nevydržel. A vy, jak svaté ďáblice, divoženky, co mají srdce na pravém místě, pořád jste stály po našem boku, oddané a pokorné. Odměnou od nás byla jen další prosba o peníze, protože já už před výplatou nemám a zrovna vyšli noví Sodom a já prostě tu desku musím mít. Kdo by to pro náš úsměv neudělal, že ano? Vždyť jsme si pak na několik dní zalezli, nebylo o nás slyšet a o ničem jiném jsme nemluvili, než o nové hudbě.

Nosili jsme vás na ramenou, uprostřed žhnoucího koncertu a dělalo nám moc dobře, když jste naše krky svíraly mezi stehny. Skoč má milá, křičeli jsme na vás, když jste plavaly na natažených rukou. Vždycky jste byly a budete nejkrásnější. Protože jste normální a je s váma prdel, jak říká Prcalík.

Pořád si myslím, že metalový holky jsou nejlepší na světě. Protože to nejsou fifleny a pizdy (jako jasný, výjimky potvrzující pravidlo jsou všude)...

"Kubo, to vole, co si to zase smolíš": drkne do mě Prcalík a já úvod své povídky už nikdy nedokončím. Přitom by si zrovna tenhle kousek zasloužil dopsat. "Ale, jen tak si tady něco píšu": odbudu jej a donutím se zvednout hlavu. Dostanu lahváče a sledujeme jednu kalupinku, jak jde zrovna kolem panelů. Venčí psa, co není pes, ale plyšák, ale ona je krásná. Sice není metal, což je pro mě tenkrát obrovský problém, ale nakonec, vždyť jde jen o sny a představy. Modelka o nás ví, tak se protáhne, hodí nosánkem nahoru, protože my jsme pro ní stejně jen sběř, špína a havěť. Nikdo z nás nemá utroubenýho trojkovýho bavoráka a nevysedává v naleštěných diskotékách. A to si jen tak tipuju. Většinou ale mívám na ženský dobrej odhad.

Krasotinka, jak vystřižená ze žurnálu, s umělým pohledem odejde a zůstane po ní prázdno. Kecáme o ženských, máme šíleně chytrý a vševědoucí řeči, jakoby jim, Venušankám šlo rozumět. Z mudrlanství nás vytrhne až první modro černá silueta. Nad Radoučem se tetelí teplý vzduch a už na nás mává. Jana byla vždycky bohyně. Léty ještě zkrásněla. Má vláčnější pohyby, jistější a vznešenější chůzi. Hergot Kubo, to je stejně ženská viď, proč ji taky nechceš? Sníme, vtipkujeme.



Dostanu hudlana, až se mi zatmí před očima, to je jiná samice než ta unylá modelka před chvílí. Ne, Jana není tak dokonalá, ale je to kusanec. Ženskost z ní cáká na všechny strany. To já moc rád. Přitulí se a sledujeme dál, co se děje na louce před námi. Hořká pusa s prvním pivem, cígo, co nikdy nedohoří. Koukám jí do výstřihu, ale jen chvilku.

Na obzoru se objeví další dvě panenky. Blondýnka a černovláska, vysmáté jak lečo, holky jako květ, v sukýnkách, ale s tupějším pohledem. Jsme možná za prasáky, ale komentujeme je dost nevybíravě. Děvčátka, tělo je jen tělo, možná jsme naivní a hloupí a tak nějak mimo směr a dobu, ale my máme rádi, když z vás je taky cítit osobnost. Dívky se berou hrozně vážně, natřásají se, pro ně jsme vagabundi, kolem kterých musejí projít. Prcalík hodně ostře zahlásí. Prej krásný, ale v hlavě od pohledu nasráno. Vypadáte všechny stejně, podle poslední módy, jakoby vás vyráběly na lince podle barbie předlohy ve fabrice.

Další dvojice, úplně jiná chůze. Mirka s Prcalinkou. Boky a zadky, prsa a černo černé oblečení. Ne, v žebříčku všech miss světa by asi nebyly příliš vysoko, ale jsou nádherný. Už jen ten výraz, úsměvy, laskavost. Kytka trefně poznamená, že přesně takovýhle lodyhy a blizny bude vždycky obdivovat, protože si dovede představit, že s nima bude mít jednou kupu malých metaláků. Filozofujeme dál a když k nám naše kamarádky přijdou, jsme neskutečně rádi, že je máme. Svět je opravdu do řiti úžasnej. 

Objeví se další žena kolem 40, v šatech, za kterými se musíte ohlédnout. Jsme pro ní malý mlíka, asi nás ani nevnímá, jsme mimo její svět, ale nese se jak nějaká plachetnice. Opravdu, po trávě nejde, ale pluje, vznáší se. "Tak takhle jednou chci, aby vypadala moje žena, až zestárneme": zasní se Prcalík a Prcalinka mu řekne, že je debil, že ona bude vychlastaná a naschvál se vyžere, aby ji měl rád jen kvůli duši a ne tělu. Kecáš lásko, ty budeš dokonalá vždycky, řeknou si ještě, ale já už je nevnímám. Zasním se nad paní v šatech.

Poslední, jako gradující závěr přijde Káča. Nechodí, běží. S vlasy nadskakujícími kolem ramen. Moje, jediná a s krokem šelmy. Kobra, lodyha i blizna, budoucí matka mých děti, prdelka, divoška, panenka. Symbol ženství. Dávno ohlodaná na ryzost, až do morku kostí. Bez příkras, vždyť jsem ji viděl zvracet tunu červeného vína i plést svetr z řezající vlny - co může být víc anti-sexy? Už jsme zažili snad všechno, přesto se mnou zůstala. Kousek od panelů zpomalí a mě to nedá. Vyběhnu jí naproti a jsme jak v přiblblejch filmech od moře, kde prší a líbají se jako o život.

"Stejně, vy volové, my se máme! Naše holky jsou nekrásnější": pijeme s Prcalíkem na přitažlivost našich kočenek. Na jejich skromnost, opravdovost, ryzost, dobrotu. Na vlastnosti, na které se často, co stojí čas časem, zapomíná. Celý večer jsou holky překvapený, ale musí to z nás ven. Vždyť jsme mladí, zamilovaní až po uši a tak jsou z nás najednou neskutečný romantici, tedy až na Prcalíka, kterej to vždycky mile sprostě zazdí. Koroptvičky naše, prdelky, my vás nemít, tak chlastáme někde sami po hospodách a nadáváme na celej svět. Ještě, že jste si nás nechaly. 

Džínové princezny se tetelí radostí, usmívají se a říkají nám, abychom to nepřeháněli. Ale my nemáme dost. Každý si vzpomene na chvilky, zážitky, které jsou jasným důkazem o tom, že metalový holky jsou nejlepší. Mluvíme o výletech, o našich opicích, o koncertech, o momentech, kdy propadáme chmurám, o špatných náladách. Stojíte u nás v dobrém i ve zlém, jste naši strážní andělé, sexy samice, který možná nejdou daleko pro silnější slovo, ale jste metal. A hlavně, máte srdce na pravým místě (jasně vlevo, ale víte jak to myslím).

Bylo krásné zažívat podobné chvilky s naší partou ztracených duší. Svěřovali jsme se se vším. S podělanými pracemi, s rodinama, kde to stálo za vyliž prdel. Se šedivostí sídliště, ranním vstáváním do fachy. Už jsem nemluvil, jen jsme se s Káčou tulili a poslouchali ostatní. Ten večer byly všechny holky neskutečně divoké. V nedalekém lesíku, na našich džínových vestách nám daly víc, než jen svá těla. Daly nám to největší, co může vůbec žena muži dát. Jasně kurva, lásku. Bylo to slyšet.

Všichni si ten večer slíbili, že spolu budou a zůstanou na věky věků. Věřili jsme tomu. Protože jsme měli alespoň chvilku pocit, že se svět točí našim směrem. Protože jsme měli své džínové víly, bohyně a ony nás. Koneckonců, pro co jiného žít? Možná tak ještě pro metal, protože nás spojil všechny dohromady. Slunce zapadá nad Michalovickou putnou, sedím s Káčou na pískovcové skále nad Jizerou a plivu dolů na auta. Její oči se lesknou a jejich výraz před sebou vidím ještě dlouho po tom, co ji odvedu domů. Seš doprdele šťastnej chlap, říkám si, když si před zrcadlem čistím zuby před spaním. Fakt že jo!
--------------------------------------------------------------------------

Příběh sto šedesátý první - Metal na zdi, metal v srdci

Ležím si takhle u Káči doma na gauči, mám na uších sluchátka a dělám, že mě její tělo vůbec nezajímá. Vypadám, že jsem ponořen do Obituary, ale ona mě škádlí, laská, svádí. Podléhám a nechám se svléknout. Vydržím tuhle krásnou hru docela dlouho, lépe řečeno přesně do doby, než mě vezme do pusy. To mi je pak nějaká muzika někde. Ležíme vedle sebe a koukám jako vždy na zdi oblepené plakáty. Ve středu je samozřejmě draze vydražený a přes inzerát koupený Saxon. Káča Byforda miluje, kdo by taky ne, žejo?

Včera odpoledne měl můj otec totální záchvat. V opilecké křeči dostal amok, že nic nedělám (blbost, každej den rachota a když mi kdokoliv řekl, tak jsem pomáhal i na dvou barácích, plus chalupě), že mají kapely dlouhý vlasy a jsou to vágusové a magoři. Bránil jsem se, ale nezachránil nic. Ani dárek od Kytky (super Slayer s řetězy), ani Prcalíkem vyšmelený Obituary. Nakonec jsem před rozzuřeným fotříkem prchl s jediným, nejvzácnějším kouskem - byli na něm Vader stylizovaní do středověku. Nějaká hladomorna, hrad, kov a kámen a nejdrsnější výrazy na světě. Celkově hroznej kýč, ale já ten plakát miloval.

Seděl jsem pak na schodech u sklepa, v očích slzy, protože kdyby můj chlebodárce věděl, jak bylo těžký některý kousky sehnat a kolik to stálo peněz, asi by mě ušetřil. I když on ne, s ním nešlo už nic. Propadl jsem se do totální beznaděje, ploužil se se srolovaným zachráněným plakátem městem a chtěl být sám. Odmítl jsem několik pozvání na pivo, na trávu od punkáčů a raději zalezl na naši oblíbenou zídku pod hradem. Kouzelný místo, do kterýho se dávno otiskla naše těla, protože zde jsme toho prováděli hrozně moc hezkého. Akorát teď se mi chce skočit jako nějakýmu vyvrhelovi z hradeb. Normálně umřít.

Otec mi zničil mojí modlitebnu, koutek v panelovém bytě, který byl jen můj. Psací stůl polepený logy kapel, přes židli přehozená džíska (mírnější verze, na koncerty jsem měl druhou nepranou pořád ve sklepě). Kazeťák, gramec, CD přehrávač, vše v jednom těle Technics. Metal jsem už poslouchal necelých pět let. Byl jsem jím prolezlý, byl mojí součástí. A teď jí kousek ukrojil, spálil a zničil. Vařila se ve mě krev. Jako bych nemohl mít normální klidný páteční klid jako ostatní. Nakonec skončím U Hymrů, pořád s ruličkou Vader pod paží. Dej mi pivo, dneska ho potřebuju. Snad mě nikdo za tlustým sklem půllitrů nenajde.

První metla, kterou jsem viděl, byl Kytka. Bylo už chvíli před zavíračkou, ale Pavel je hrdina a borec a tak zamkl a my zase jednou pili ve dvou (tedy ve třech, protože pan výčepní se musí taky krmit). Měl jsem ošklivou opici. Zlostnou, pomalu přešlou v plačtivost. Kurva si chlap, tak jednej, radili mi oba mí kumpáni, ale já si přišel jak zahnanej do kouta. Měl bych vypadnout. Vzít Káču, odstěhovat se do bytu nad řekou, který byl pořád jen snem. Oblepit si zdi tapetami z vlasatých plakátů. Úplně to vidím. Metalovej bejvák, metalovej svět, metalová holka, metal na jazyku i v srdci. Najde mě paní Kačenková, když jde ráno pro noviny. Kytka mě sice odvedl, ale já se styděl zazvonit, nějak mi přeskočilo. Spal jsem v polosedě, na kamenných schodech. Vader jsem stále držel křečovitě a opatrně v rukou.

Dala mi snídani a pak sama sebe, holka moje nej nej nej. Tady mi bylo dobře, sem jsem patřil. Do její náruče, do klína. "Musíš mi ten plakát opatrovat, prosím, chci abych ho měl celý život": tiše jsem šeptal, když jsme jej lepili na zeď. Museli kvůli tomu dolů Iron Maiden. Zrovna nám nějak vypadli z oka, tak co. Ležím na boku a čechrám jí voňavé vlasy. Naschvál je dávám mezi prsa, zakloň se, dosáhnou pořád až na zadek. Usínám a z dálky slyším, jak mi mluví do duše - měl by ses víc šetřit, tolik nepít, pořád se chceš zavděčit všem, ale to nejde. Smrťáčku, musíš se naučit říkat ne, jinak se rozpustíš a zmizíš, víš? 

Tančím zase ve snách s těma nejkrásnějšíma metalovýma holkama, co znám. Káča je královna, všechno je nádherný. Pak se ozve řev a do ráje vstoupí příšera. Probudím se zpocený a jsem pozván na oběd. Rajská a knedlíky, jídlo pro bohy. Občas se dobrota ukrývá v obyčejných věcech a lidech. V každodenní rutině, v milém úsměvu. Cítím se najednou skvěle. A aby toho nebylo málo, tak je mi vzhledem k situaci nabídnuto, abych, než si něco seženeme, bydlel s Káčou. Jsem v šoku, ale pak vstanu, hubu od rajský a vyseknu paní Kačenkový obrovskou spontánní pusu. Napijeme se na to šňapsem a já svato svatě slíbím, že budu hodný.

Můj nový pokojík s mojí holkou. Splněný sen. Pár zdí, stolek, postel a havěť v teráriích, akvárkách a klecích. Ráj, malý kousek světa, který je najednou jen náš. Schoulení do sebe, nechce se nám ani ven. Nakonec nás kamarádi vytáhnou, ale v myšlenkách jsme pořád v tý malý komůrce, kde budeme už za chvíli zase ležet vedle sebe. Snad poprvé legálně, šeptat si, hladit, koukat na plakáty a větrat oknem na Staré město. Jdeme se po panelech ještě chvilku projít. Najednou nemusíme hledat místo, kde bychom mohli být na chvilku sami, máme se kam vrátit. Zavolám z budky sousedce, aby vyřídila mámě, že se zítra stavím pro věci a pak mě uvidí jen při návštěvách. Vzpomenu si ještě na přírodopisný film, jak vylétne dravčí mládě z hnízda. Teď už ale není na myšlenky čas. Osprchuju se na nejstarších dlaždičkách, co znám, jdu dát dobrou noc svým novým blízkým a pak zalezu pod peřinu.

"Tak co mámo, co budeme dělat? Docela bych zasunul": vtipkuju. Pak už je to jen o nás dvou. A o plakátech na zdi, o potichu puštěných Paradise Lost, o přirážení do pomalého rytmu. Mám tě rád, mám tě ráda. V noci se budím jen občas a svědkem mi je ošklivý pískomil Emil, který na nového návštěvníka kouká velmi podezřele. Usměju se a nechám si zdát o metalových vílách.
--------------------------------------------------------

Příběh sto šedesátý druhý - Jsi jako Bafomet

Když už jsem byl členem rodiny Kačenkových, tak jsem se snažil pomáhat. Nákupy, sem tam něco opravit, nepřekážet. Taky jsme vyrazili za Káči bábušenkou. Vlakem, jako vždy. Na zdi nádraží v malé pojizerské vesničce vidím plakát na koncert Vitacit. To by šlo, co takhle nejdřív do hospody, pak do kulturáku a večer za paní, co kdysi povila tvého otce? Odsouhlaseno, protože Smrťák se od malička nerad seznamoval s novými lidmi, trošku se styděl a moc se mu za starou paní nechtělo. Vždyť mu bylo taky sedmnáct a to pro něj staří lidé nebyli zase tolik vzácní. Srkám Klášter a divím se, že ho tady čepují. 

Káča mi sedí na klíně a vrká. Pořád teď plánuje. Dopijeme mocně a ještě mi cestou ukáže barák, kde bydlí babička. Kdyby prý něco, tak se tam dá vlézt i zadem přes zahrady. Kolem švestek slivovicových. Kulturní dům je klasický, s těžkými rudými závěsy, prosklenými dveřmi a parketami. Výčepák podrážděnej. Pro vesnici je to událost, přijeli umělci až z Prahy. Pánové z kapely se už pohybují sálem, zdraví se s fanoušky. Taková páteční pohoda. Ještě je mi oznámeno, že babička nemá díky cukrovce jednu nohu. A že je to svéráz, ženská z hor, která za války dokonce i střílela po Němcích (i Rusákách). Říkám své milé, tak teď už vím, po kom jsi taková bojovnice.



Občas slýchávám vyprávění o starých časech, ve kterých jsou všechny kapely nejlepší, pivo hořčejší, holky krásnější a svět se točí o hodně lépe. Blbost, předkapela, kterou raději nebudu jmenovat (vystupuje dodnes) se nenaučila hrát nikdy. Totálně debilní texty, pózy. Jdu radši do předsálí. Jenže je slyším pořád. Tak jdu ven. Dám kouř, pokecám s místníma křepelkama. Opět moje tradiční chyba. Jenže já si nemůžu pomoc. Holky se mi samozřejmě líbí. Ne že bych nějak tentononc, na to si mě Káča až moc hlídá, ale jejich prsatá společnost mi dělá moc dobře. Taky na mě zase vyletí z ničeho nic nějakej mladej nabušenej vesničan. Vezme mě ramenem do břicha. Sundá mě na zem.

Nevím, jestli to princeznám dělá dobře, ale asi jo. Možná jsou zvyklý. Tak se pereme. Sice má sílu, ale je pomalej. Možná i tupější. Stačí kolínko, hlavička a už se přede mnou válí jak lemra. Já mám sice rozseknutý obočí, ale to jsou jizvy, které muže zdobí. Vždyť jsem vyrůstal na indiánkách. Tak se otřu do džísky a jdu hledat Káču. Sedí na baru, opět obklopená půlkou vesnice. Achjo. Ládujou do ní panáky a nechce se mnou ani na Vitacit. Tak se naseru, to je jasný. Jdu pařit. 

Libido. Zvony. Rebel. Sibyla. Lovec lebek. Zahrajou mi všechno. Řvu. Skáču a potkávám v davu princezny. Opilí se objímáme a jako sáhnu si, přiznávám. Vypadá to, že jim to vůbec nevadí. Jenže přátelé, poplácání není zasunutí, jak říkává Prcalík. Končí se ve velké vřavě, Vitacit má úspěch. Zvu holky na panáka. Jsem žárlivej a dělám před Káčou ramena. Mám u sebe o jednu holku víc, než ona kluků. Proč děláme takový blbosti? Vždyť si jinak šeptáme samý milý intimnosti a krásný věci, že by sochy začaly plakat. Asi je to chlastem.

Kačence se udělá blbě. A je tu samozřejmě Smrťák, kterej ji miluje nadevše. Blijící děvče asi místní tolik nerajcuje. Opírá se o mě, za zastávkou autobusu. Jak za starých dobrých časů. Vypráví příběhy plné rumu, zelený a ferneta. Zbytky slin, otírám jí pusinku vlastním kapesníkem. Dojdu pro vodu do hospody. Když se vracím, tak mi zatrne. Stojí kolem ní tři kluci, opilí jak zákon káže a snaží se ji osahávat. Pořád jsem všechno vnímal jako hru, srandu, ale tohle je moc. Kypí mi krev v žilách. Jsem najednou střízlivý horský lev připravený ke skoku. 

Bitka jest krátká. Kopu kolem sebe, dávám přesný pěsťovky. Ne že bych nic neschytal, nejsem akční hrdina, ale zaženu je. Uff. Omyj si obličej. Ne děkuji, ty krvácíš. Hergot, proč si se s nima bavila? A proč ty s princeznama? Nálada není nejlepší. Vyrazíme radši za bábi. Mám poblitý žebradlo a asi mi praskly sluchátka. Achjo. Uprostřed návsi, hned vedle kalu, u kapličky, kde sedí andílek s tlustou prdelkou, stojí snad půlka vsi. Všichni od patnácti do dvaceti. A každej si chce do "Pražáka" bouchnout. Utíkej Káčo, utíkej a mysli na mě v dobrým. Řvu na svoji vílu a ona vezme do zaječích.

Asi mi jde o život. Dostal jsem kolikrát od skinheadů, od cikánů, ale tihle vesničani bijou jinak. Aspoň se nesnaží kopat do hlavy. Mají těžké, opilecké údery. Bráním se jako Sandokan, ale z hrdiny je najednou posera, který se bojí, aby přežil. Nejít kolem parta chlapů, kteří chumel sršáňů, bodajících jednoho chudáka Smrťáka, rozeženou, asi bych tam v podhůří zemřel. Nemůžu dýchat a nevím, jestli je to naraženými žebry nebo stresem. Bolí mě noha, záda a hlavně hlava. Jsem nablblej, asi lehkej otřes. Flušu krev. Spadl jsem do klasický vesnický mlátičky. 

Pajdám a pomalinku se orientuju. Kolem švestek říkala? Poslední kroky se plazím. Na lavičce leží povědomý stín. Kačenka, chudák vyčerpaná a vyděšená usnula schoulená venku. Chci ji vzít do náručí, ale podlomí se mi nohy. Probudí se a zděsí se. Jdi dovnitř a doprava, tam spíme. Vlezu do dveří, praštím se do hlavy, protože starý stavení mají nízké stropy. Říkala doprava nebo do leva? Jdu doleva. "Pomóóć...Bafomet!": utrhne mi výkřik málem uši. Stařence se nedivím. Jsem špinavý, od krve, jak nějakej máklej blacker s make-upem. Chudáka jsem ji probudil. Uprostřed noci. Myslela si, že pro ni přišel čert. Tenkrát se lidi báli aspoň boha.

Kačenka ji uklidní a pak už je dobře. Paní je úžasná. Tančí o berlích, omyjí mě, zalepí, uloží. Když to prej není střelný zranění, tak je to dobrý, ale i s tím by si poradila. Asi jsme oba ještě plni adrenalinu a mě všechno bolí, ale musíme na to s mojí džínovou prdelkou v peřinách vlítnout. Nejdřív si ale vyslechnu, jestli se mi některá líbila a říkám, že všechny. Úplně všechny. Ale dal bych jenom tobě. Nevím, co to do ní vjelo (mimo mě), ale je hrozně divoká. Nevím, jak si lehnout. Všechno mě bolí, teď už úplně všechno.

Probudí mě brzy ráno rozbodané tělo a tak jdu stařence nasekat dříví. Jsem tak vychovanej. U snídaně si ihned sedneme do noty. Mám napuchlou hubu a když srkám kakao, tak mi vytéká zpět na bradu. Prej už nejsem Bafomet, ale připomínám jí jednoho vraha ze sousední vesnice. Taky dobrý, ale jinak jsem prej roztomilej. Káče už cukaj nohy, musí mi všechno ukázat. Vypráví, jak zde trávila dětství. Zná každý strom, kámen, mez. Byla prý culíkatá - copatá, nohatá, hubená - to jsi pořád, ne? Tak si uplete copy a hrozně se tomu nasmějeme. Zmokneme a jsme jak dvě sudetský děti, co se ztratily v čase.

V hospodě málem omdlím. Sedí tam všichni mí bijci. Ale najednou jsme kamarádi, prej jsem se držel dobře. Blbci. Ale u nich to takhle funguje - byla zábava, tak se to servalo a já byl odjinud a dělal jsem jim do samiček. Přijdou holky a představujeme se. Dostáváme nějakou slivovici a nebo co a my najednou zažijeme s Káčou úplně úžasnej víkend v jedný malý vesničce kousek od Vratislavic. Na metal jich je tady sice jen pár, ale to nám nějak nevadí. A já jsem rád, že jsem nedostal znovu do držky. Pro všechny jsem samozřejmě, k mé velké nelibosti a jejich velké radosti, Bafomet.